Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Agrofertí „velké domů“, zásadní problém Česka

Zdaleka nejvíc politické moci v zemi dnes drží muž, který současně extrémně vydělává na státních dotacích. Stamiliony, miliardy. Není to samozřejmě žádná novinka. Andrej Babiš je v konfliktu zájmů minimálně od nástupu na ministerstvo financí v lednu 2014. Ale to, že se pevně usadil v křesle předsedy vlády a klíčová místa obsadil lidmi, kteří jsou buď jeho loutkami, nebo mají zájmy shodné s prioritami Babišova Agrofertu, vážnost problému, na nějž jako by si veřejnost už odevzdaně zvykla, násobí.

Premiérovi právníci u formulace "Babišova Agrofertu" jistě zpozorněli. Jenže je nutné věci nazývat pravými jmény. Že Babiš formálně vyhověl pozměněnému zákonu o střetu zájmů a uklidil svá média (jako člen vlády je vlastnit nesmí) a všechny podniky přijímající státní dotace (pro ně platí totéž) do dvou svěřenských fondů, na podstatě věci nic nezměnilo. Babiš sice o Agrofertu mluví jako o "své bývalé firmě", ale miliardářem kvůli tomu být nepřestal. Každá dotace, kterou inkasuje Agrofert, která pomáhá jeho firmám, jde v důsledku do premiérovy kapsy. Kdyby Babiš z vlády odešel, může holdingu znovu přímo šéfovat. To by vlastně mohl i v případě, kdyby spolu se stranami ochotnými miliardářovi pomoci zrušil pár ustanovení zákona o střetu zájmů. Ale proč by to dělal, když ho vlastně nijak neomezuje.

Že takový bezzubý zákon vůbec vznikl, je důsledkem patové situace po volbách 2013. Vítězná ČSSD si neuměla představit jinou vládu než s Babišem. Navíc byli všichni ohromeni výší miliardářova majetku i jeho náhle získaným mediálním impériem, takže skutečné oddělení ve stylu amerických "blind trustů" vlastně nikdo vážně nenavrhoval. Proč? Aby se dosáhlo situace, kdy by Babiš neměl informace o tom, co trust vlastní, a nemohl by tedy pomocí mocenských pák (a že jich ministerstvo financí má) ovlivňovat, kolik jeho majetek vynáší, bylo už tehdy nezbytné Agrofert prodat. Jenže Babišovi političtí konkurenti a spojenci v jednom byli tenkrát opravdu handicapovaní. Chtěli zachovat dekorum, povést státu, kde se střet zájmů hlídá. Šéfa ANO však k vládnutí potřebovali, a navíc si prodej majetku za desítky miliard ani neuměli představit. Transakce by byla na úrovni těch největších obchodů, které v Česku dělal Petr Kellner se zahraničními skupinami, a překonal by ji až prodej Prazdroje Japoncům. „Tradiční politici“ tak neměli odvahu skutečnou likvidaci střetu zájmů požadovat. Současně oprávněně nevěřili, že by se multimiliardář, už tehdy horlivě podporovaný prezidentem, nechal omezit pravidly, jaká platí v USA.

Na hloupý kompromis doplatili jako první: Babiš dál ovládá své média, ta pro něj dělají užitečnou a občas docela špinavou práci (což bylo u voleb hodně znát), skoro všichni to vědí a nikdo se tomu už ani nediví.

U chemiček, zemědělských a potravinářských firem je situace neméně absurdní. Pár příkladů, na co Agrofert umí použít dotace a jaká ministerstva tyto „velké domů“ přiklepávají, najdete na první straně těchto novin. Z pohledu Agrofertu (a toho, komu vydělává) se situace může jen zlepšovat. Například ministerstvo zemědělství dnes řídí Miroslav Toman, jehož nominace ze strany ČSSD je nepochopitelnou úlitbou hamáčkovsko-zimolovské garnitury prezidentovi, z níž bude ale nejvíc profitovat Babiš. Kdo ani z letitého Tomanova lobbování neví, co čekat, tomu napoví některé z jeho priorit vůči Bruselu: zavedení stropu u přímých plateb pro velké zemědělské podniky, s nímž EU počítá, by „mělo být dobrovolné“ a na některé dotace „by se žádný strop vztahovat neměl“. K tomu nezbytné „chceme mít větší kompetence rozhodovat na národní úrovni“. S cílem „lépe reagovat na národní specifika“, samozřejmě.

Jde o takové peníze, že by jejich ztráta bolela i Babiše. I když jako politik by skutečným řešením střetu zájmů rozhodně získal. Kdyby nezávislý správce Agrofert (i Synbiol) prodal a utržené peníze investoval v Babišův prospěch, ale tak, že by „beneficient“ netušil do čeho, přišli by kritici o mocnou zbraň. Dotace pro jeho bývalé (tentokrát opravdu bývalé!) chemičky už by nebyly skandální. Hůř by se také kritizovalo, že Babiš bojuje o to, aby se do nafty dál povinně míchala řepka, a zcela jinak by působila přetahovaná s Bruselem o to, zda mají největší agrokomplexy dostávat na každý hektar půdy úplně stejnou dotaci jako drobní sedláci. I oponenti by totiž museli připustit, že nezištný premiér takovou politiku prosazuje čistě z upřímné lásky k Česku.