Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Anabáze nejen s Dragouny

Americký konvoj budí emoce. Jak zareaguje veřejnost, až dojde na naše přispění k NATO?

Jízda „Dragounů“ čili chystaný veřejný průjezd kolových obrněných transportérů americké armády ze cvičení v Polsku a Pobaltí na německou základnu přes české území vyvolává pochopitelně emoce. Hlasitá a aktivní skupina odpůrců USA a NATO (a příznivců Ruska) dostala šanci ukázat se, leč většině lidí je průjezd Američanů více či méně fuk, byť se část veřejnosti snadno nechá strhnout k brblání proti tomu, že nyní prý musíme „poklonkovat Američanům“.

Podobné přesuny nejsou výjimečné, ale nadcházející veřejný průjezd kolony je zamýšlen jako politická akce, jako demonstrace ne snad přímo síly, ale odhodlání zemí NATO čelit agresivním choutkám ruského medvěda na východě i samotných USA dostát svým závazkům vůči spojencům v Evropě. A možná i jako důrazná připomínka obyvatelstvu, že časy se mění a hřejivý svit sluníčka geopolitického klidu, jež se na Evropu od pádu komunismu v zásadě mile usmívalo, může snadno vystřídat zatmění, mnohem delší, a hlavně nepříjemnější než nedávné atraktivní zatmění astronomické.

Evokace možné války není nikdy populární a nesporně se promítne i do přijetí kolony českou veřejností. Určitě nelze čekat nadšeně mávající špalíry podél silnic ani aktuálně upravenou sborovou recitaci Vítězslava Nezvala: „Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik.“

Hlavně ať nemají kanony

Obrněný transportér či jejich kolona však v našich nejnovějších dějinách sehrály politicko-bojovou roli minimálně již dvakrát – a byly to naše, tedy československé a české transportéry.

V srpnu 1991, pár týdnů po odsunu sovětských vojsk, začal v Moskvě puč proti Michailu Gorbačovovi. Tehdejší náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml na to vzpomínal v roce 2011 v Respektu mimo jiné slovy: „shodli jsme se, že nezbývá než situaci pasivně monitorovat“ a „před důležitými objekty jsme demonstrativně postavili obrněné transportéry“. Ruml sice v onom rozhovoru moskevský puč z odstupu hodnotí jako nikoliv fatálně nebezpečný, ale tehdejší Československo, jehož politické elity k dění v SSSR převážně mlčely či nabádaly k opatrnosti, zkrátka nemělo mnoho reálných možností k obraně, kdyby pučisté v Moskvě zvítězili a nařídili „revoluční protiúder“.

O deset let později byly transportéry na scéně opět. Koncem září 2001, po útoku teroristů na USA, americká strana požádala o zvýšenou ochranu Rádia svobodná Evropa (RSE), sídlícího tehdy v budově někdejšího Federálního shromáždění. Následná česká reakce připomínala stránky Haškova Švejka.

Z Hodonína vyrazila čtveřice kolových transportérů OT-64. Jeden kvůli poruše spojky skončil už u motorestu Devět křížů, další způsobil menší dopravní kolaps, když se mu na jedné pražské křižovatce vybily baterie. S mnohahodinovým zpožděním a po velkých technických útrapách byla však Svobodná Evropa před al-Káidou nakonec ochráněna.

Zajímavou odpověď na zcela logickou otázku, proč armáda vyslala do Prahy vozidla až z Hodonína, přinesl v rozhlase náčelník generálního štábu Jiří Šedivý: „Myslím si, že by pravděpodobně i občanská veřejnost nelibě nesla, kdyby stály u RSE pásové obrněné transportéry s třicetimilimetrovým rychlopalným kanonem.“ Těmi disponovala brigáda rychlého nasazení, a mohly tudíž do Prahy dorazit mnohem dříve, leč roušku tajemství jejich bojové absence tehdy poodhalil též místopředseda krizového štábu pražského magistrátu Rudolf Blažek: „Když jsem se ptal, proč armáda nenasadila bojeschopné vozy, tak prý proto, že nové typy jsou pásové, a potrhaly by asfalt.“

Hlavně ať nepotrhají asfalt

Americká kolona bude daleko početnější, tím spíše je však nutné dodržet politické zadání plynoucí z české „hodonínské anabáze“: veřejnost raději moc neděsit a vozidla nesmí „potrhat asfalt“ ani vyvolat velké komplikace v dopravě. Což americké kolové obrněnce Stryker a plán jejich přesunu splňují.

Avšak zkušenost s naším domácím nasazením vlastních obrněných transportérů především odhaluje limity naší obranyschopnosti, nehledě na náhradu zastaralých „ótéček“ pandury, byť s odérem podezření z korupce. I bez korupce ale platí, že moderní zbraňové systémy jsou čím dál tím dražší, což šance státu velikosti České republiky bránit se jako „sám voják v poli“ rapidně snižuje.

Mnoho lidí též žije v mylné představě, že bychom se vnější hrozby mohli zbavit vyhlášením neutrality. Ale neutralita funguje teprve tehdy, pokud ji ostatní státy, zejména velmoci, respektují. Často je tedy nějaký stát spíše velmocemi z těch či oněch důvodů neutralizován, neutralita prostě není věcí jeho vůle.

Výše uvedená fakta jsou v podstatě banální, leč nemalá část obyvatelstva k nim bohužel zaujímá postoj na úrovni malých dětí. Jedna kolona jaro (ani podzim) nedělá, nepříjemnou otázkou však je, jak veřejnost zareaguje, až budeme muset na naši sdílenou bezpečnost v rámci NATO přispět daleko větším dílem než dosud.