Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Bezmoc starostů

Už zbývá jen měsíc. Poté lidé v komunálních volbách dají důvěru svým novým obecním a městským zastupitelům a současně vystaví účet za předchozí čtyři roky těm stávajícím – tedy jen pokud obhajují mandát. To, že se volič ne vždy rozhoduje racionálně a podléhá emocím, je známá věc. Méně často si však uvědomujeme, že systém české veřejné správy je tak nesmyslně nastavený, že v řadě situací přímo vede k tomu, že starostové, radní a zastupitelé nesou před voliči odpovědnost za věci, s nimiž nemohou vůbec nic udělat.

Příkladů lze uvést celou řadu. Veřejné silnice u nás patří třem typům vlastníků. Dálnice a silnice I. třídy patří státu, II. a III. třídy krajům a místní komunikace městům a obcím. Problém nastává například ve chvíli, kdy má běžná venkovská či městská ulice status silnice II. třídy, je rozbitá, ale vlastník – tedy kraj – s její opravou nepospíchá. Na koho se zlobí tamní obyvatelé – na kraj, nebo na obec, která opravuje všechny vedlejší cesty kolem, jen tu hlavní ne?

Odnese to radnice

Při zimní údržbě komunikací se mnohde setkávají tři různé firmy – jedna zajišťuje odhrnutí sněhu na silnicích I. třídy, další na II. a III. třídách, třetí udržuje schůdnost místních komunikací a chodníků. Má někdo pocit, že tyto drobné nuance občan rozlišuje?

Na koho je naštvaný, když není odhrnutá ulice, kde bydlí? Na starostu a místní radnici. Přestože právě ta „jeho“ ulice patří kraji.

Když při opravě silnice I. třídy nařídí policie odstranit přechod, protože nevyhovuje stávajícím normám, ačkoli je na místě desítky let, na kom si vylévají občané zlost? Na krajské ředitelství policie se jen tak nedostanou a je přece snadnější obviňovat na veřejné schůzi zastupitelstva všechny přítomné, že za to mohou.

Řadu obcí a měst trápí přílišná intenzita dopravy, přičemž obchvaty budované státním Ředitelstvím silnic a dálnic jsou přislíbeny mnoho let, jen se „zatím“ nestavějí. Kdo je za to hnán k odpovědnosti?

Před několika lety slibovala sociální demokracie v krajské předvolební kampani, že zruší zdravotnické poplatky. Po vítězství tak učinila – ale jen v krajských nemocnicích, přičemž zdaleka ne každá nemocnice v kraji je krajská. A nejde jen o tyto kompetenční příklady.

Každý starosta na požádání vysype z rukávu příklad mnoha nesmyslných technických norem prodražujících většinu veřejných staveb. Volič pak může nechápavě kroutit hlavou nad tím, proč se do úpravy veřejného prostranství lije tolik betonu – a kolik by mohlo být spraveno jiných míst, proč není potrubí odvádějící dešťovou vodu větší, proč …

Podobně však kroutí hlavou zastupitelstvo a rada, přesto s tím většinou nemohou nic udělat. Projektant se musí držet norem, protože jinak by se akce nezkolaudovala.

Výsledek toho všeho je jasný. Místo abychom jako voliči hodnotili své zastupitele za to, co a jak udělali či neudělali, hodnotíme je podle toho, co udělat nemohli, případně podle toho, za co nemohou. Celý stávající systém rozdělení kompetencí v územní veřejné správě je zralý na reformu, respektive na reformu je zralý celý systém veřejné správy, a to asi tak čtrnáct let, tedy od vzniku krajské úrovně samosprávy a zrušení okresních úřadů.

Výsledkem poslední reformy je změť, ve které se – jakešovsky řečeno – málokdo vyzná. Výsledkem je situace, kdy občané z několika lokalit vyřizují vlastní úřední věci až v sedmi jiných obcích či městech. Výsledkem je stav, kdy systém fakticky svaluje politickou odpovědnost na někoho, kdo ji nenese.

Parlamentní politická reprezentace by si měla přiznat, že se socialistická reforma z let 2000-2002 nepovedla. Příznačné je, že vlastně nelze narazit na odborníka, občana či politika – ať celostátního, krajského, či obecního – který by stávající systém chválil jako funkční, logický a výkonný.

Skutečné problémy české státní, krajské a obecní samosprávy nespočívají v kariérním postupu úředníků, v jejich vzdělávání a (ne)odvolatelnosti, ale ve zmateném a nepromyšleném systému rozdělení kompetencí mezi jednotlivými úřady. Přesto však místo přípravy skutečně fungující veřejné správy zcela vážně řešíme, jestli mohou být na ministerstvu dva političtí náměstci, či ne.