Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Byty pro sociálně slabé – věc všech

Ministerstvo práce a sociálních věcí chce ochránit sociálně ohrožené lidi tak, že pošle obcím peníze, aby za ně nakoupily obecní byty. Teoreticky by každá obec měla mít vyčleněno pět procent bytového fondu pro takzvané ohrožené skupiny, kam kromě bezdomovců spadají například důchodci či matky s dětmi. I když se o podílu bytů, který mají mít obce přichystány pro tyto účely, ještě bude jednat, hlasy proti jsou už nyní silnější než ty, které souhlasí.

Problém lidí v ohrožení se aktuálně týká zhruba třiceti až čtyřiceti tisíc lidí, výhledově ztráta domova kvůli nedostatku peněz hrozí desetinásobnému počtu. Vyřešit nedostatek bydlení za rozumnou cenu vlastnickým „dostupným“ bydlením (obdobný koncept navrhují lidovci) je nesmysl. Všichni nebudou a ani nemohou mít vlastní byt. To samé platí i pro obce – ne všechny mají možnost nakoupit byty do vlastnictví – překážkou nemusejí být ani tak peníze, jako spíše dostupnost.

Přitom nedostatek bytů v Česku nehrozí, volných jich je v řádu statisíců. Až na to, že jsou často v soukromém vlastnictví, a spolupráce mezi soukromým sektorem, neziskovou sférou (která se podílí na začleňování problematické populace, kam může kdykoliv spadnout kdokoliv) a veřejnou sférou (představitelé měst a obcí) ne vždy funguje. Nedaří se ani přesto, že stát vynakládá značné prostředky na pomoc těm, kteří nemají na komerční nájmy.

Hlavní překážkou je obrovská nedůvěra. Majitelé bytů (ať už jde o soukromé osoby či firmy, nebo o kohokoliv z veřejné sféry včetně představitelů obcí) nikdy nevezmou do prázdného bytu potenciálního neplatiče, kterým je automaticky kdokoliv, kdo nezapadá do škatulky „bílý Čech, zaměstnaný“. Vědí totiž, že zbavit se neplatičů je, i přes všechny změny a inovace legislativy, záležitostí let, nikoliv týdnů. Soukromí majitelé tak nevěří státu, že je a jejich majetky ochrání. Obce se snaží vyhnout problémům a jejich představitelé zase hodlají uspět v dalších volbách, což ubytování „nepřizpůsobivých“ fakticky vylučuje. A konečně i lidé bez domova (či na dávkách) vědí, že je jednodušší jít do ubytovny, která splňuje možná jen minimální hygienické normy, ale nenutí je o něco se starat. Navíc je nikdo nehoní – ani po úřadech, a hlavně ani z bytů, ať už jsou v jakémkoliv stavu.

Soudržnost společnosti se slabými vypovídá o její vyspělosti a dávky toho mnoho o skutečné pomoci neudávají. Cílem by mělo být řešení, na němž se budou podílet všichni. Nejen obce, na které to až příliš lehce přehodí stát.