Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Cesta ke kořenům naštvanosti v jedné z nejšťastnějších zemí světa

V nedávno zveřejněném žebříčku nejšťastnějších zemí světa skončilo Česko na 21. místě. Objektivně vzato žijeme v ráji, a to ještě v jeho lepší části. Mezi celkově šťastnými zeměmi EU jsme se umístili na jedenáctém místě.

Měli bychom tedy být šťastnou zemí. Jenže zjevně nejsme. Ve stejném roce, kdy jsme podle kritérií, se kterými pracuje World Happiness Report OSN, opět stoupali vzhůru, v Česku bublala nespokojenost. Ve volbách získaly většinu strany, které se tak či onak vymezují proti vývoji po roce 1989, společnost se rozdělila kolem volby prezidenta, zpochybňuje se příslušnost k Evropské unii, pošilhává se východním směrem. Jako by nás pálilo dobré bydlo.

Jak se vyjádřil jeden glosátor na sociálních sítích: "Paráda, podle žebříčku OSN bychom měli být spokojení. Teď to ještě vysvětlit Čechům."

Proč jsme tedy nespokojení a navrčení? Klíč k pochopení rozporu leží zřejmě v tom, že OSN se pokouší štěstí měřit pomocí kvantifikovatelných ukazatelů, což je hodně ošidné.

Mezi kritéria patří průměrná délka života, bezpečnost, míra osobní svobody, míra korupce, úroveň sociální podpory, absolutní výše HDP, nezaměstnanost a tak dále. V tom si stojíme výborně, až skvěle. Jenže − a to je jádro problému − to všechno jsou jen podmínky pro štěstí, nikoli automaticky jeho přímé zdroje. Pocit "společenské spokojenosti" (či nespokojenosti) prýští odjinud, což je dobře vidět právě u nás.

Na pomoc při řešení rébusu si můžeme vzít knihu Economyths matematika Davida Orrella. Autor je specialista na nelineární systémy a zpochybňuje zažité představy. Třeba právě tu, že pocit štěstí lze odvodit z absolutní výše měřitelných veličin. Například dokazuje, že pokud jde o vztah bohatství a štěstí, rozhoduje subjektivita založená na srovnávání. "Když je většina vašich přátel, sousedů bohatší, máte pocit, že jste vlastně chudí, což negativně ovlivňuje váš pocit štěstí. Navíc máme tendenci srovnávat se s těmi, kdo mají víc, než s těmi, kdo mají méně," píše Orrell. Pokud to platí na individuální rovině, může to platit i pro celé společnosti. V našem případě tak stále pošilháváme k sousedům, kteří se mají lépe, konkrétně do Německa či Rakouska, a ve společnosti bublá nespokojenost, že "to u nás není jako tam".

Objektivně vzato se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, ale pro naladění společnosti to moc neznamená. Spíš prožíváme syndrom chudšího příbuzného.

Pak je tu další psychologický moment. Orrell upozorňuje, že bohatství sice souvisí se štěstím, ale nelineárně. Funguje to spíš jako drogová závislost: "Vydělat první milion je super pocit, naplní váš to štěstím. Další milion už tolik uspokojení nepřináší. Je lhostejné, že máte objektivně vzato dvakrát tolik. Dvojnásobek štěstí se nedostaví." Zkrátka člověk chce stále víc, podobně jako drogově závislý. Proto z objektivního bohatnutí jednotlivců i společnosti jako celku (či z vylepšování sociálních a jiných parametrů) nelze vyvozovat, že se bude adekvátně zvyšovat úroveň zakoušeného pocitu štěstí.

Nejdůležitějším faktorem převažující nespokojenosti je ale asi to, co lze nazvat "sdílená naštvanost". David Orrell zmiňuje dlouhodobou americkou studii, podle které se pocity šíří zhruba jako infekce. "Když máte šťastné přátele a sousedy, zvyšuje se váš subjektivní pocit spokojenosti o devět procent," píše Orrell, podle kterého na nás mají vliv i pocity "přátelů přátel".

Není důvod, aby to nefungovalo i opačně. Když se podíváme na sociální sítě v Česku, spatříme převažující naštvanost, obavy, nepřátelství. Jsme obklopeni negativismem, přičemž ten do značné míry přichází z vrchu, z politické úrovně. Jeden tvrdí, že všichni ostatní kradou, další, že nás zavalí migranti, z druhé strany se ozývá, že nám hrozí ztráta svobod. Sociální sítě tyto apokalyptické zvěsti umocňují. Objektivní hodnocení, jak si vlastně stojíme, se pod horou negativismu stává nemožným, infekce obav se šíří jako nikdy předtím.

Závěr? Možná se naše společnost z nějakých metafyzických důvodů rozhodla, že vzdor objektivním kritériím šťastná nebude. Nebo prostě jen pro zálibu v hádkách a závisti nemá na štěstí čas…