Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Chlívek: O té druhé České republice

Luhy i háji, hřebeny i úvaly se line žalozpěv: komanči u moci, naše polistopadová republika skončila. Chlívek si dovoluje drze podotknout: ona možná opravdu skončila. Ovšem nikoli dnes, ale již před pěti lety.

Republiky se v politologii či historii definují jednoznačně: změnou ústavního pořádku. V našich končinách je známý a oblíbený případ výmarské republiky, která u našich západních sousedů začala svoláním prvního skutečně demokratického parlamentu v roce 1919 ve Výmaru a skončila uchvácením veškeré moci Adolfem Hitlerem v roce 1933, jenž se jí chopil skrze tzv. zmocňovací zákon (Ermächtigungsgesetz).

Ještě čitelnější je počítání francouzských republik. Současný ústavní systém si říká pátá Francouzská republika, protože v roce 1958 takzvanou Ústavou 4. října předělala Francie (pod vedením Charlese de Gaulla) svůj ústavní pořádek. Skončila tak čtvrtá Francouzská republika, která se počítala od roku 1948, a tak dále a tak dále, až k 22. září 1792, kdy byla vyhlášena první Francouzská republika.

Fakt, že poměrně málo reformovaní komunisté zvedli ruku pro důvěru nové české vládě, je bezpochyby smutný, neveselý a znamená jistě další milník v našich polistopadových dějinách. Ale i kdyby nám tady vládla hororová koalice ANO/KSČM/SPD, stále by to znamenalo jen velikou změnu vlády, politické kultury a zásadní dějinný okamžik, nikoli změnu režimu.

Nová republika by přišla tehdy, pokud by nějaká mohutná koalice ústavními změnami třeba zrušila Senát, podřídila Nejvyšší soud vládě či oznámila, že prezidentské pravomoci přecházejí do rukou premiéra…

Popravdě řečeno, jestli se tady nějaká významná ústavní změna stala, bylo to zavedením přímé volby prezidenta, výslovným definováním toho, že je z výkonu své funkce neodpovědný, a zavedením tak složité procedury impeachmentu, že je fakticky nemožné hlavu státu odvolat.

Tyto „změny na papíře“ se pak okamžitě projevily v praxi. Napřed maličkostí, když prezident Miloš Zeman vstoupil do pravomocí Univerzity Karlovy a odmítl jmenovat docenta Martina Putnu profesorem. Ale pak už to roztočil ve velkém, a to 23. června 2013, kdy národu oznámil, že příštího premiéra a vládu nejmenuje na základě parlamentní většiny, nýbrž dle vlastní libovůle. Místo sta a jednoho poslance, kteří měli podpořit středopravou vládu pod vedením Mirky Němcové, najmenoval Miloš Zeman kabinet složený ze svých kamarádů a členů neparlamentní Strany práv občanů – Zemanovců.

Pokud bychom mermomocí chtěli najít pokus o vznik jakési nové republiky, bylo by to právě v tom létě, kdy padl kabinet Petra Nečase a kdy v parlamentní republice vznikla mimoparlamentní vláda. Tehdy ale nikdo o „konci republiky“ nemluvil.