Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Čistá Jana a lekce z Oceánie

Ani v další větvi kauzy Nagyová se smyčka kolem krku nejbližší spolupracovnice premiéra Nečase neutahuje. Byla by však chyba vidět v tom kdovíjaké zadostiučinění pro tehdejší vládu a ODS.

Je skoro už únavné to při každém pohybu v komplikovaném případu někdejší všemocné ředitelky Nečasova kabinetu Jany Nagyové opakovat. Ale dosavadní šetření kauzy, ať ve formě policejního zkoumání, nebo už i soudního líčení, moc nepřesvědčuje o tom, že by ze strany represivních orgánů stálo na pevných základech.

V některých větvích kauzy se dodnes přešlapuje na místě a policisté i návladní si už bezmála dva roky vystačí s krčením ramen, jak je případ složitý. A tam, kde jsou známy nějaké posuny, se jen dál prodlužuje seznam indicií, že dvojice Robert Šlachta a Ivo Ištvan spustila největší polistopadovou aféru ve veřejné správě s dramatickými politickými dopady, aniž by měla dostatečně „nabito“.

Kaz na Ištvánově diadému

Naposledy se začíná policii komplikovat ústřední větev celé kauzy – klientelistická. Ta totiž obsahovala podezření společensky nejnebezpečnější, tedy z existence organizované zločinecké struktury, jejíž aktéři si měli prostřednictvím důmyslné klientelistické sítě s kontakty na nejvyšších místech státního aparátu sjednávat vliv ve státních firmách, získávat výhody při zadávání veřejných zakázek nebo legalizovat výnosy z trestné činnosti.

Tato linie byla dokonce v celém případu prvotní, až její prošetřování přivedlo policisty k liniím dalším, tedy údajnému uplácení poslaneckými trafikami a zneužití vojenské rozvědky ke sledování manželky premiéra. Jak vidno, společenská nebezpečnost těchto dodatečných větví je nesrovnatelná s prorůstáním zločinecké struktury do špiček státní správy, a proto měla být tato větev kauzy Nagyová výkladní skříní celého tažení policejního šéfa Šlachty a vrchního žalobce Ištvana. V síti tohoto tažení měli kromě Jany Nagyové skončit podnikatelé se špatnou pověstí Ivo Rittig, Roman Janoušek a Tomáš Hrdlička, vlivný bývalý náměstek pražského vrchního státního zástupce Libor Grygárek či bývalý vysoký úředník pražského magistrátu Jiří Toman.

Z toho, co je zatím známo, policie za rok a tři čtvrtě daleko nepokročila. Padla jen dílčí obvinění. Rittig je viněn z vyvádění peněz z pražského dopravního podniku a také krácení daně a praní špinavých peněz v kauze Oleo Chemical. Grygárek zase čelí obvinění, že údajně kryl Janouška při praní špinavých peněz ve švýcarských bankách.

Mnohem výraznější linkou v rámci této větve případu, prokazující kooperaci mezi státním aparátem a „mafiány“, ale mělo být prokázání toho, že Nagyová coby ředitelka kabinetu premiéra předávala tajné zprávy z kontrarozvědky Rittigovi a lidem z jeho okolí. I tato naděje se však vyšetřovatelům zvolna rozplývá. Nezvratný důkaz v podobě otisků obviněných, tedy Nagyové, Rittiga a jeho právníků, vyšetřovatelé na zprávách BIS nenašli – a jiným způsobem budou informační kanál Nagyová-Rittig prokazovat mnohem složitěji.

V Praze jako v Canbeře

Celá kauza Nagyová může skončit v podstatě dvěma způsoby. V prvním případě by soud prokázal fatální selhání lidí ve špičkách tohoto státu, kteří zneužívali své postavení v mnoha směrech: přímým napomáháním organizovanému zločinu, braním úplatků ve formě peněz, luxusních darů nebo lukrativních funkcí, nezákonným zneužíváním represivních tykadel k ryze osobním cílům. Ve druhém případě soud shodí všechna obvinění a demaskuje tak zvůli v řadách policie a státního zastupitelství, která fatálním způsobem a možná na celá desetiletí dopředu ovlivnila politické uspořádání v zemi.

Těžko říci, který konec aféry je horší zprávou o české společnosti a který je prospěšnější pro její budoucnost. I když nevidíme plně do karet policistům a žalobcům, zatím se případ ve všech větvích kloní více k jejich nezdaru. A tedy konstatování, že po uvolnění politického šroubu z éry Zemanovy, Grossovy či Topolánkovy se emancipované paže zákona utrhly ze řetězu, což vedlo k dlouhé sérii zjevně pomatených afér od mediálně třaskavé obžaloby pražských radních v kauze Opencard po „podezřelé“ desetitisícové obecní zakázky v kdejaké Horní Dolní.

Nejvíce poškozená ODS a spolu s ní i celá někdejší Nečasova vláda by však neměly moc bujaře slavit pro ně příznivý vývoj kauzy Nagyová jako své zadostiučinění. A to nejen proto, že ještě zdaleka není dobojováno. I kdyby se totiž neprokázalo jediné porušení zákona, dnešní pobyt v opozičních lavicích si ODS a TOP 09 za tragické selhání v tom, že dopustily a mlčky tolerovaly natolik perverzní kumulaci moci v rukou nikým nevolené úřednice v premiérově týmu. Kumulaci, která celou aféru Nagyová odstartovala.

Shodou okolností právě minulý týden na druhé straně zeměkoule čelil australský premiér Tony Abbott hlasování své strany o tom, zda setrvá ve funkci předsedy vlády. A jedním z hlavních důvodů byl neúměrný vliv ředitelky jeho kabinetu Pety Credlinové, jíž se bojí poslanci, ministři a i sám premiér ji prý oslovuje „šéfko“. Premiér sice hlasování o své politické existenci ustál, avšak nijak přesvědčivě. Snad proto se rychle poučil a začal vliv své „Jany Nagyové“ urychleně krotit. A to přitom tato paralela pokulhává v tom, že Abbotta a Credlinovou nikdo nepodezřívá z kontaktů jiných než ryze pracovních.