Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Co se zemí, kterou přemohl strach

Extremisté nás tlačí pryč od západu. Odvahu postavit se jim musí sebrat nejen politici, ale i celá společnost. Přestaňme se strašit a začněme bojovat.

Už se to nedá "okecat", extremismus je ve své kompaktní podobě − od protiamerické, protievropské a proruské orientace až k výzvám k posílání "do plynu" či "střílení" kvůli rase či náboženskému přesvědčení − součástí českého politického diskurzu. Co s tím a co dál, to je klíčovou otázkou. Jak pro přežití normální domácí politiky, tak pro udržení naší pozice uvnitř Západu a v elitních klubech nejbohatších zemí, EU a NATO.

Návrhy na opuštění obou organizací dnes znějí téměř od pětiny nově zvolených poslanců, odmítnutí vstupu do eurozóny má ústavní většinu, zájem zůstat spíš na okraji Evropské unie též. O této politice již nemluvíme jako o extrému, ale o mainstreamu české parlamentní politiky. Zdomácňujeme na politické periferii a nechce se nám do jádra unie, pod plnou zátěž spolurozhodování o evropských i globálních těžkostech.

Patříme k nejvíce euroskeptickým společnostem, patnáct let nepozvali českou hlavu státu na oficiální státní návštěvu do Bílého domu. Vztahy s USA jsou na nejnižším bodě naší demokratické historie. Podřizujeme geopolitiku státu zájmům privátních obchodních skupin. V NATO patříme k černým pasažérům. Ve V4 jsme se propadli k Polsku a Maďarsku, pozici evropského a transatlantického garanta přenechali Slovensku.

Chybí již jen vstup okamurovců nebo komunistů do Strakovky (ať už hlavním vchodem, či zadním dveřmi), aby se extrém stal novým standardem.

Budeme-li hledat, co se stalo, pak lze říci, že českou politiku, společnost i veřejný život ovládl strach. Strach z neznámého, strach ze ztráty blahobytu, strach o vlastní pohodlí i z těch, kdo jsou v nouzi, strach ze zastrašování, strach z rizik, strach z nových nároků a obtíží, strach jako aktivní politický nástroj ovládnutí lidí a nakonec i strach jako výmluva pro útěk z boje před zlem. Bojíme se, nebojujeme.

Přitom to není tak, že by nás někdo zastrašoval silou nebo existenčně, tedy třeba jako za normalizace, jak si ji pamatujeme po ruské okupaci. Strašíme se sami a navzájem, často i výmysly. Tak, jak jsme se sesypali po vstupu do NATO z bombardování Srbska, sesypali jsme se nyní, po vypuknutí migrační krize ve Středomoří, brutálním nástupu islamismu na Blízkém východě a po útoku Ruska na Ukrajinu. Nesesypali se Němci, Belgičané, Nizozemci, Italové, Francouzi, Dánové nebo Estonci. Do sebe jsme se uzavřeli my a V4 s námi, včetně našich bezpečnostních a zpravodajských složek. Místo abychom převzali svůj díl odpovědnosti, přemohli strach a zastrašování, strach přemohl nás. Posunul nás blíže k vlivu nepřátel demokracie a společné Evropy.

Zároveň jsme se nikdy neměli tak dobře, nikdy jsme nebyli tak bezpeční a nikdy jsme se tak netěšili výhodám evropské solidarity a západní prosperity. Nikdy jsme neměli takový vliv na politiku nejbohatšího kontinentu světa. Máme evropskou dynamiku a nemáme doma evropskou politiku. Můžeme si stěžovat na poměry? Leda tak sami na sebe.

Nepustit extremisty s jejich požadavky k moci a nenechat je stát se politickým standardem již nebude zadarmo. Připravme se na dřinu.

Bude-li na sebe někdo chtít strhnout moc za každou cenu, tedy i spoluprací se zlem, dá všanc kredibilitu této země. Odvahu dnes vyžaduje postavit se za evropskou budoucnost této země a spolupracovat. Máme ji? Jaké můžeme udělat praktické kroky?

− Čekají nás prezidentské volby. Budeme v nich volit evropsky a dopředu, nebo pokračovat v protievropském kurzu a postaru couvat k rozkladu?

− Do příchodu nové hlavy státu asi nedokážeme postavit většinovou vládu s udržitelnou důvěrou parlamentu. Dokážeme najít alespoň přechodné, politicky neutrální důstojné řešení bez nástupu extremistů?

− Fragmentace domácí scény po robustní negativní volební kampani a krachu spolupráce zejména proevropských sil je živinou nástupu extremismu a politiky destrukce. Dokážeme to změnit?

Sebrat se musí nejen politici, ale zejména společnost, protože bez její rezignace na zvládnutí břemena členství v náročných klubech nejbohatších zemí by se česká politická scéna nepropadla až k výzvám opuštění bezpečného a prosperujícího západního světa ve prospěch mizerie, kde se lidé průměrně dožívají o deset let méně a dávají se úplatky i za slušnou známku z mravů.

Východiskem a nadějí je politika odvahy k civilizaci práva, nikoliv politikaření strachu a uchvácení moci.