Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Dobrý řezník Andrej Babiš ...

Dobrý řezník Andrej Babiš a život po životě ministryně Válkové

Winston Churchill říkával, že dobrý premiér musí být také dobrým řezníkem, pokud jde o výměny ministrů v jeho vlastní vládě. A těmito slovy se od jeho časů řídili všichni velcí ministerští předsedové ve Velké Británii.

My jsme teď svědky vzrušených debat o tom, jak se vlastně seběhl odchod ministryně spravedlnosti Heleny Válkové z vlády, nahlášený k 1. březnu. Chtěla vůbec odejít? Kdo a jak na ni tlačil? Psala svůj rezignační dopis s revolverem u spánku? Ministryně je ctihodná a roztomilá dáma, takže budí sympatie médií, stejně jako v minulosti třeba jeden z jejích odvolaných předchůdců Jiří Pospíšil. A sama navíc přilévá olej do ohně otevřeným líčením tvrdého nátlaku ze strany Andreje Babiše a hnutí ANO.

Zkusme se držet faktů. Válková coby dobrá právnička, ale nevalná manažerka měla problémy od samého nástupu do funkce. V poslední době sice – snad už v obavě z odvolání – výrazně přidala, ale podporu ve svém hnutí ANO již ztratila. A bez silného zázemí se ministr v politické vřavě neobejde.

Když britský premiér ztratí důvěru ve svého ministra, neváhá s jeho odvoláním. V Česku, v kulisách koaliční vlády, patří tato role předsedovi a vedení příslušné koaliční strany. A prezidentova představa, že vnutí babišovcům ministryni, kterou už oni sami vyzvali k odchodu, je z říše pohádek o sultánu Milošovi. Babišovi lze vyčítat to, že sice Válkovou k odchodu dotlačil, pak jí dal možnost, aby rezignovala sama, ale nakonec se neudržel a odchod prezentoval málem jako její horoucí přání. Méně by sobě i ANO ublížil, kdyby jasně a slušně navrhl její odvolání.

Problém je v tom, že v Česku se odchod ministra stále bere jako nějaká životní pohroma a potupa. Přitom změny ve vládách jsou všude ve světě motivovány často jen marketingově, aby premiér či předseda koaliční strany dali najevo akčnost a nabídli změnu. Řezník Babiš se zřejmě touto cestou vydal – a stíná hlavu za hlavou. Slabinou této strategie však je, že ono stínání je právě jeho vizitkou, jak špatné si lidi do svého týmu vybral

Mladá fronta DNES (Miroslav Korecký, komentátor MF DNES)

Nespoléhat na elitářské řešení

Bez mantinelů ze strany občanské společnosti může hnutí ANO skončit v politickém suterénu

Blíží se historicky třetí celostátní sněm hnutí ANO. Kam směřuje tato neortodoxní strana jednoho muže? Na hnutí ANO existuje široké názorové spektrum. Ideální pól představuje optimistická vize, jež řadí toto uskupení do čela snah občanské společnosti postavit se systémově korupci a klientelismu, a tím revitalizovat defektní demokracii. Druhý, negativní pól, pojímá ANO jako největší zlo, jako nejvyšší stádium prorůstání byznysu s politikou. Ani dnes není jasné, zda ANO zafunguje jako účinný lék na neduhy tradičních stran, nebo zda bude ještě větším nebezpečím ve smyslu oligarchizace demokracie a nástupu autoritářských tendencí.

Jaké jsou základní definiční znaky hnutí ANO? Uveďme čtyři klíčové charakteristiky: (1) profiluje se jako specifická elitní strana manažerského typu; (2) řadí se do kategorie strana-firma; (3) neváže se na netransparentní byznys; (4) obsahuje rizikový potenciál v důsledku koncentrace politické, ekonomické a mediální moci.

1. Elitní manažerská strana

ANO je elitní strana manažerského typu. Vyznačuje se zejména ústřední rolí zakladatele a dalších osobností, minimální členskou základnou, zárodečnou organizační strukturou, omezeným používáním demokratických mechanismů v rámci strany a minimálním programem. Svým volebním zaměřením vychází vstříc současným trendům západních demokracií, neboť namísto propracovaného programu nabízí krátkodobé cíle a manažerské schopnosti jako profesionalizaci, marketing a centralizaci. K tomu se přidává protestní ideologie, zaměřená proti stranickému establishmentu. V Česku a částečně ve střední Evropě to byl vpád systémového klientelismu, korupce a organizovaného zločinu do zavedených stran a jejich celková personální a ideová vyprahlost, co urychlilo přechod k elitnímu typu stran.

2. Strana – firma

ANO rovněž představuje stranu – firmu, založenou seshora dolů druhým největším podnikatelem v zemi. Jde o stranu centralizovanou a řízenou jediným lídrem, obklopeným úzkým okruhem spolupracovníků. Stranu však čekají problémy spjaté s rostoucí velikostí a následnými decentralizačními tlaky. Není jasné, jak se v budoucnu – vůči Andreji Babišovi a vedení strany – bude chovat početný poslanecký klub, stovky nových zastupitelů v komunální politice a početné skupiny radních na úrovni středních a velkých měst. Je to velká neznámá, neboť zvolení poslanci, zastupitelé a radní nejsou z velké většiny přímými podřízenými Andreje Babiše z jeho firem, ale osobnosti různějších profesních oblastí. Nelze tak očekávat, že by se politici ANO chovali jako uzavřený, disciplinovaný a manipulovatelný klub. Připravovaný sněm nabízí příležitost, aby se strana vnitřně demokratizovala.

3. Bez netransparentního byznysu

Třetím znakem je, že strana se přímo neváže na netransparentní byznys. Prapříčina krize stran a demokracie v Česku totiž spočívá v tom, že si nekalý byznys zprivatizoval a zkolonizoval zavedené strany zdola i shora a skrze ně parazitoval na veřejných rozpočtech. ANO však představuje odlišný typ strany. Tu nikdo neprivatizuje, nekolonizuje, neboť ta přímo vznikla z vůle druhého největšího podnikatele. Babišovy firmy fungují dosud transparentně.

4. Nadměrná koncentrace moci

Čtvrtý znak má v sobě záporný potenciál. Jedná se o unikátní souběh politické, ekonomické a mediální moci. Obecně platí, že každá nadměrná koncentrace moci vyvolává nežádoucí střet zájmů při rozhodování, respektive má v sobě zabudovanou tendenci vedoucí k oligarchizaci a autoritářství. Pojem oligarchizace politiky tu však není používán ve smyslu klanovém, jako tomu bylo na Ukrajině za Janukovyče či jako tomu stále je v Bělorusku a ve státech postsovětské střední Asie, ale vztahuje se spíše k italskému kontextu takzvané berlusconizace. Konečně i v samotné Itálii, v devadesátých letech 20. století, to bylo prostředí víceméně zkorumpovaných zavedených stran, které zplodilo fenomén magnáta Silvia Berlusconiho v politice.

Pokud jde o potenciální střet zájmů, pak účast ANO v parlamentu a ve vládě, a zvláště angažmá jeho lídra na postu ministra financí, vyvolává nutně obavy, zda rozhodovací proces není ovlivňován zájmy Babišových firem. Obavy mimo jiné vzbuzuje Finanční analytický útvar, který spadá pod ministerstvo financí a může být potenciálně zneužíván – například v rámci boje proti daňovým únikům – primárně proti Babišovým konkurentům.

Babišova mediální skupina by v kontextu koncentrované moci byla rizikem i pro vyspělou demokracii, natožpak pro křehkou postkomunistickou realitu České republiky. A to i přesto, že zde existuje relativně otevřený mediální trh a svobodná veřejnoprávní média. Andrej Babiš vlastní rozsáhlou mediální skupinu, která zahrnuje největší deníky, nejposlouchanější rádio a internetový portál. Za předpokladu, že by docházelo k rozšiřování této mediální moci, například o celostátní televizní stanici, šlo by již o hrozbu pro demokratický vývoj.

Z hlediska dalšího profilování ANO je třeba vést ve stálé patrnosti nejen (a) míru vnitrostranické demokratizace, (b) problematiku střetu zájmů, (c) rozsah mediální moci, ale zároveň (d) míru schopnosti zformulovat z jednotlivých sloganů alespoň minimální ideový program, (e) přístup k odpolitizování státní správy, soustavy státního zastupitelství i dozorčích rad státních a polostátních podniků, (d) stanoviska k zahraniční politice – zejména k zakotvení Česka v evropských a transatlantických strukturách, (f) schopnost ubránit se infiltraci z prostředí netransparentního byznysu.

Lakmusový papírek

Vývoj ANO předurčí do značné míry schopnost ubránit se infiltraci lidí z netransparentního byznysu, aktuálně z okruhu pražského bosse Tomáše Hrdličky. Kritická situace je v Praze 10. Ta má pověst Palerma komunální politiky a počtem obyvatel je šestou největší lokalitou v zemi. I po komunálních volbách z roku 2014 to tu vypadá, jako by došlo k restauraci poměrů z éry místního bosse Tomáše Hrdličky, tedy návratu kartelu ODS a ČSSD. Bývalá místostarostka za ČSSD Radmila Kleslová, která mezitím přestoupila do ANO, sestavila v Praze 10 koalici, ve které zasedá pět členů z původní devítičlenné rady Hrdličkovy éry. Přitom zde bylo možné vytvořit protiklientelistickou koalici s hnutím Vlasta a TOP 09. Kontroverzní politička Kleslová je jistým lakmusovým papírkem, naznačujícím, kudy se ANO bude ubírat. Jde o rizikový faktor, který může spustit odliv středových voličů nejdříve v Praze a následně v celé zemi.

Bez revitalizace občanské společnosti nebude obnova stran ani demokracie. Proto ani v případě ANO nelze spoléhat na elitářské řešení. Každodenní občanská aktivita by měla i pro ANO a jejího lídra vytvářet náročné mantinely v zájmu transparentního a demokratického fungování. Bez občanské společnosti může také ANO, podobně jako dříve Věci veřejné, zmutovat v monstrum, které bude putovat do politického suterénu celostátních bossů a směřovat k autoritářství. Nyní půjde o to, zda oprávněně zradikalizované střední vrstvy ukrotí samy sebe a budou kriticky a racionálně vnímat nejen zavedené strany, ale i nové subjekty – a to bez výjimky.

Lidové noviny (Michal Klíma, politolog)

Už jsme konečně jako politici

Andrej Babiš a jeho lidé se naučili všemu, čím zatím tak okázale opovrhovali. Je dobře, že to voličům řekli ještě včas

Netrvalo to ani tak dlouho a konečně můžeme i hnutí ANO přivítat do rodiny „tradičních“ politických stran se všemi průvodními jevy tohoto stavu. Rostoucím počtem zneuznaných, odstavených a zklamaných, noži v zádech, intrikami a všeobecně rostoucí nedůvěrou přecházející ve vzájemnou nenávist, cit tak hluboký, jak jen může cítit spolustraník ke spolustraníkovi.

Jak u Babiše přicházejí o iluze

Odchod ministryně Válkové by byl vcelku normální epizodou politického provozu. Ministři odcházejí, když s nimi není spokojena jejich strana nebo jejich šéf. Vzpomeňme, jak premiér Nečas před třemi lety ze dne na den zametl předchůdcem Válkové Jiřím Pospíšilem. Ale je to taky „šéfova“ zodpovědnost a riziko, protože nedobrovolný odchod ministra, kterého si přivedete jako nezpochybnitelnou morální i odbornou autoritu, může při podobně zvládnutém vyhazovu u voličů vyprovokovat otázku, jestli se takto kompetentně rozhodujete i v ostatních případech.

Helena Válková se o okolnostech rozpovídala ve včerejším Právu a spíš než co jiného je to svědectví o ztrátě iluzí. Což je a bude trauma všech, kteří se k Andreji Babišovi přidali s představou, že teď budou měnit svět k lepšímu, protože jim to tak slíbil otec zakladatel, který přece nemá zapotřebí lhát a krást. Takže nebudou. Je to jejich problém, netřeba je příliš litovat, zajímavé je hlavně to, jak ochotně na chystanou porážku šli. A co víc, že z toho dodnes mnozí nevystřízlivěli nebo si to nechtějí připustit.

Hnutí ANO založilo svůj úspěch na odporu vůči tradiční politice plné „špíny“, „zákulisních dohod“ a „intrik“. V roce 2013, v období vrcholícího „sleazu“, jímž procházela česká pravice (a s nímž se svezla i tradiční levice), to byla docela úspěšná taktika. Což ovšem možná ledaskdo z nadšenců ANO – a asi i voličů – nepochopil nebo to právě teď poznává, byla to právě jen taktika, kterou lze časem pružně změnit.

Nejpůvabnější ilustraci tohoto stavu přinesla sobotní MF Dnes. Na čtrnácté straně ve velkém rozhovoru se ministr obrany Martin Stropnický snaží vybruslit z otázky, co si myslí o předsedkyni pražské organizace ANO a někdejší rozvědčici v zácviku Radmile Kleslové, s nímž má – korektně řečeno – úplně mrazivé vztahy: „Žádný osobní spor jsme nikdy neměli. Podívejte, v Praze 10 byla zvolena a je tam starostkou. Radmila Kleslová pražskou organizaci v době, která vůbec nebyla lehká, zkonsolidovala. To se objektivně stalo,“ stvrdil Stropnický, který správně vycítil, že jeho budoucnost v ANO už dávno není, co bývala.

Na straně 3 stejného vydání ovšem paní Kleslová „svého“ ministra vůbec nešetří: „Když mi pan předseda zavolá a bude chtít například udělat přes noc volební řád, tak ví, že Kleslová ho udělá ráda a ještě tak, že bude všechno naprosto sedět. Toto by například Stropnický nikdy neudělal,“ pravila pražská šéfová, kterou dvacet let strávených v ČSSD naučilo všem dovednostem a trikům, které jsou pro přežití v politice nutné. Ano, v té špinavé, prohnilé a zkorumpované politice, díky níž se stala pro Babiše zcela nepostradatelnou.

Už jen poslední krok

Označovat ANO za „tradiční“ stranu je možná přece jen přehnané. V „tradičních“ stranách je třeba běžné, že se předseda volí z více kandidátů, případně se uvažuje o tom, kdo by mohl stávajícího lídra jednou nahradit. To v ANO úplně nehrozí. Boj o moc tu ale probíhá se stejnou intenzitou jako kdekoliv jinde. ANO je stále ještě na cestě vzhůru a po loňských vítězných evropských a komunálních volbách se čeká už jen na poslední krok: vítězství ve sněmovních volbách 2017 (nebo klidně dřív) a příchod Andreje Babiše do Strakovy akademie hlavním vchodem.

Pro hnutí, které shánělo své reprezentanty formou pečlivého castingu, je to kritický moment dosavadní existence. Nezdrženlivá natěšenost na porcování dosud neulovené kořisti odkrývá vše, co mělo zůstat skryto aspoň ještě nějaký čas. Jsou to chyby, kterým se zatím nedokázala vyhnout žádná strana, a dokud budou politiku dělat živí lidé, ani se nevyhne. Pro voliče to má jednu nezanedbatelnou výhodu: Vše důležité se dozvěděli včas. Pokud jim to přesto nebude vadit, není to už Babišův problém. Říká se tomu politika.

Hospodářské noviny (Jindřich Šídlo, komentátor HN)

17.2. 2015