Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Drahé bezplatné zdravotnictví

Registrační poplatky jsou nezákonné, lékařům však nic jiného nezbývá, protože jsou v mizerné finanční situaci, tvrdili při vyjednávání nového sazebníku úhrad jejich zástupci v srpnu roku 1998. Lékařů je nedostatek a zdravotní pojišťovny platí neadekvátně, obhajovali zástupci lékařů tyto poplatky (stále nezákonné) v roce 2010, tedy dva roky po zavedení 30korunového regulačního poplatku, který měl finanční situaci ambulancí vylepšit. Situace se nezměnila ani v roce 2017, po dvou letech, kdy další reforma zdravotnictví státní regulační poplatek zrušila. Registrační poplatky lékaři vyžadují, pacienti je platí, a zákon je nezná.

Po celou dobu existence těchto nezákonných poplatků politici tvrdili, že nejde o masový jev a že jej vymýtí. Jediné, co se skutečně v průběhu let změnilo, je přejmenování nelegálních registračních poplatků na legální sponzorský dar. Jinak vše zůstalo při starém, včetně slibů, že dojde k nápravě.

Platí ale, že registrační poplatky skutečně nejsou záležitostí všech lékařů. A že minimálně ve větších městech si pacient může vybrat, zda chce jít k "placenému" lékaři, či k tomu, který je zdarma. Pokud ale poplatky u lékařů existují na hraně zákona přes dvacet let, zřejmě mají nějaký svůj důvod.

Platba u lékařů je v českém bezplatném zdravotnictví naprosto normální. Sponzorské dary alias registrační poplatky ambulancím jsou v systému úplatků a známostí tím nejmenším problémem.

Tuzemské zdravotnictví stále ještě nabízí všem nadstandardní služby zdarma. Bylo by ale pokrytecké se tvářit, že placené služby neexistují. A nejde jen o očkování nad rámec toho, co nabízí pojišťovny, častější preventivní prohlídky, rychlejší výsledky laboratoří, vyšetření mimo ambulanční hodiny apod. Placený totiž může být zcela oficiálně i přístup k dobrému lékaři, na kterého pacient v nemocnici čeká i půl roku, v soukromé ordinaci (s registračním poplatkem) maximálně týden. Fingovaně se doplácejí operace a pomůcky, které by pojišťovny neměly hradit vůbec, ale protože proplácejí něco podobného, pacient platí jen "nadstandard" (například rozdíl mezi lepší a obyčejnou oční čočkou) který oficiálně neexistuje, v reálu ovšem ano.

Levicoví politici stále argumentují tím, že senioři a nízkopříjmoví obyvatelé by při zavedení nadstandardů neměli přístup třeba ke zdravotnictví druhé generace. Zavedení nadstandardů by si skutečně nejdříve vyžádalo stanovení toho, co je a není možné. Nedělejme si však iluze, že současná bezbřehá péče je pro všechny stejná. A že všichni pacienti jsou si rovni.