Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Dva muži, kterým jsme vděční

O víkendu jsme si připomněli půlkulaté výročí narození TGM a tento týden přijde další. Před třiceti lety se Gorbačov stal šéfem komunistické říše. Oběma máme za co děkovat.

Zdánlivě jde o muže, kteří spolu neměli a nemají nic společného. Žili v různých dobách, v různých zemích a bojovali za různé věci. Jenže přece tu něco je: oba silně přispěli k rozbití velkých evropských říší a v obou případech to zásadně zasáhlo a změnilo naši zemi.

S důsledky oněch rozbitých říší se potýkáme v malém či velkém a v dobrém i špatném dodnes.

A nejen my.

Především důsledky rozpadu sovětského impéria pod vedením Michaila Gorbačova dnes tušíme stále za každou druhou zprávou z dalekého evropského východu začínající na Ukrajině. Ten zmatený rozklad, ta neakceptovatelná porážka ve studené válce (která pro mnoho Rusů nejspíš nevypadá jako porážka, ale jako pouhý omyl), ty nestrávené dějiny. I to je dědictví Gorbačovovy perestrojky, jak se v polovině osmdesátých let jeho nová, překvapivě umírněná politika nazývala.

Gorbačovova politika byla opakem toho, co nyní v Moskvě razí Vladimír Putin. Mír místo zbraní, dohoda měla nahradit okupaci. Rusům však kromě jiného přinesla pocity národního ponížení, zmatek a ekonomický kolaps.

Gorbačovovy ideály příliš rychle vzaly zasvé. Možná byly pro tamní lid příliš výstřední, možná se v největší zemi na světě někde ztratily. Rozhodně se ta podivná východní říše dnes vrací k tomu, co poslednímu muži v čele SSSR předcházelo.

Možná je v tom skrytá podobnost s pádem rakousko-uherské monarchie. Československo, jako jinak docela úspěšná země, se po dvou desítkách let také ztratilo z mapy.

Můžeme být vděčni Tomáši G. Masarykovi za to, že tak silně přispěl ke vzniku samostatného státu. Svým způsobem však přispěl také k jeho zániku, neboť země, která byla podobným mnohonárodnostním babylonem jako padlá monarchie, ovšem mnohem menší, nemohla dlouho přežít.

Na první pohled se zdá, že něco podobného zažíváme i dnes na východě Evropy. Více než pět tisíc mrtvých, to je bilance jen nynějšího konfliktu na Ukrajině.

Pády velkých říší nepřinášejí pouze euforii z osvobození, a to ani když ty říše za moc nestojí a jsou venkoncem špatné. Omylem mnoha idealistů je skálopevné přesvědčení, že alternativou ke špatnému je dobré. Jenže stejnou alternativou může být i zlé, anebo ještě horší.

Tatíček Masaryk pomohl českému národu vydobýt zemi, kterou jsme nakonec neubránili a ztratili už dva roky po jeho smrti. Jenže co když pád špatné monarchie (po)otevřel dveře k nevýslovným hrůzám okupace, války a holokaustu?

Představme si, že by Masaryk měl dar nahlédnout do budoucnosti a viděl uplynulé desítky let tak, jak je vidíme my. Možná by nebyl tak rezolutní, možná by naopak bojoval za udržení Rakouska-Uherska a možná by stejně nic nezmohl, protože některé velké říše se prostě přežijí a rozpadnou samy.

Stejný osud by patrně potkal i Rakousko-Uhersko bez Masaryka a Sovětský svaz bez Gorbačova. Oba muži se přesto stali symboly konců a nových začátků: konců špatného a začátků dobrého.

Jenže co si počít ve chvíli, kdy to dobré mizí jako alpské ledovce v době globálního oteplování a místo toho špatného přichází ještě horší?

Nebo je to naopak? Musíme bojovat proti špatnému za každou cenu a rozbíjet přežilé systémy bez ohledu na to, co je nahradí?

I když Masarykovo Československo existovalo pouhých dvacet let, poselství i dědictví těchto dvou dekád nám dodávají sílu ještě dnes, byť žijeme v menší zemi a v jiném století. Možná totéž platí o odkazu Gorbačova, který hájil svobodu slova (glasnosť). I ta největší na světě se ostatně jednou rozpadne, lidé aspoň uslyší pravdu. A už bude obtížnější ji zniovu zadupat do země tak hluboko, jako byla předtím.

I když dnes Michail Gorbačov možná říká něco jiného, vzkaz z časů, kdy vládl, směřuje k jeho následovníkovi. Zdánlivě všemocný Vladimír Putin, který pro slávu Ruska chrání tygry, prostě jednou zmizí. Co přijde o něm?

Nastanou časy lepší, špatné, nebo naopak ještě mnohem horší?

Rozpad dvou říší, které si spojujeme s Masarykem a Gorbačovem, nám ukazuje, že je dobré přemýšlet o tom, kam chceme patřit.

Můžeme si o Evropské unii myslet, že je špatná a že nám jen cosi pořád nesrozumitelně diriguje. Stejně jako jsme si to kdysi mysleli o rakousko-uherské monarchii, kam jsme náleželi a i díky Masarykovi náležet přestali.

Určitě však není horší než to, co se kdysi nazývalo sovětským blokem – tedy skupina východoevropských zemí, o kterých se rozhodovalo v Moskvě a kam jsme kdysi patřili a také díky Gorbačovovi patřit přestali.

Možná si tehdy někdo myslel, že je konečně čas jít vlastní cestou. Že není správné, když Moskvu střídá Brusel, a že už nikam patřit nepotřebujeme. Nebylo to však mámení? Jako když chytáte motýla a zbude vám jen pár ušmudlaných barev v dlani.

Masaryk a Gorbačov nám neukázali cestu. Pouze něco naznačili a hodně toho nechali na nás. A to je dobře. Jinak bychom toho od dvou mužů, kteří rozbili velké říše, chtěli až příliš.

9.3. 2015
Zdroj: Mladá fronta DNES