Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Dvě lži: o zdravotnických poplatcích a druhém pilíři

Čerstvé spory o existenci poplatků ve zdravotnictví a alespoň částečně zásluhového tzv. druhého pilíře důchodového systému jsou opravdu kritickým a až osudovým bodem pro nepochopení hlavních problémů naší země. Je téměř skandální, že v Česku stále mnoho lidí, a dokonce i ústavních soudců slyší na směšný a destruktivní populismus. Tady končí legrace, jelikož jde o budoucnost a zdraví nás všech. Proč?

Protože žádné bezplatné zdravotnictví fakticky nikdy neexistovalo, je to ta nejzákeřnější možná asociální lež. V komunistických dobách „sanopzového bezplatného“ zdravotnictví znamenala po šedesátém roce věku jakákoliv vážná diagnóza pro většinu „nevyvolených“ ortel smrti. Jen pro vyvolené byly určeny tzv. sanopzy – zdravotnická zařízení pro prominenty komunistického režimu.

Spoluúčast vede k efektivitě

V mnoha rozvojových zemích je bohužel dodnes přímá úměra mezi počtem slov „zadarmo a sociální rovnost“ v ústavě a vysokou mírou korupce, klientelismem i nízkým věkem dožití. Ve formálně deklarovaném „bezplatném zdravotnictví“ jsou totiž nadstandardy a nejúčinnější léčba poskytovány netransparentně prostřednictvím „obálkových bypassů“. Výsledkem je méně efektivní systém s mnoha duplicitami a rovnost v přístupu k péči jen mezi rovnějšími.

Lidé tak nejsou motivováni ke zdravému živnotnímu stylu a k prevenci. Pojišťovny fungují do velké míry jako pasivní propláceči faktur a nikdo nemá zájem o elektronizaci a zprůhlednění finančních roků.

Zdravotní pojištění by však mělo být z povahy věci proti zákeřným onemocněním a běžná léčba by měla být s vysokou spoluúčastí, která bude u těch, kdo na ni nemají, solidárně proplácena. Lidé musí vidět čísla, kolik se platí poskytovatelům, a jakákoliv spoluúčast či poplatek v nemocnici v konečném důsledku posilují efektivitu systému a sebevědomí pacienta. Jen díky tomu se pak může dávat více zdrojů na nejmodernější léčbu a prevenci.

Lidé závislí na státu

Státní důchodové pojištění je též jedna velká lež. Stáří není žádná nahodilá pojistná událost. Průběžný důchodový systém bismarckovského typu má hluboké militaristické kořeny a měl zajistit závislost lidí na státu. V době stého výročí začátku první světové války je však nutné zdůraznit, že právě díky tomuto nárůstu nacionalismu, sociálního populismu a moci státu se miliony lidí dočkaly leda tak hrůz zákopové války, která navždy zpochybnila morální nadřazenost západní civilizace.

Dodneška je státní sociální a důchodová politika nástrojem voličské „korupce“ sociálně populistických stran, která má drastické dopady na celoživotní motivace lidí. Výsledkem je rozpad mezigenerační solidarity, úpadek rodiny jako instituce a zvýšená sociální závislost lidí na státu od kolébky ke hrobu. Pro dnešní sociálně populistické politiky je zásadní, aby lidé měli strach z reforem, jelikož jejich největším nepřítelem je odpovědný a nezávislý člověk.

I nízká poplatková spoluúčast a druhý důchodový pilíř, v míře alespoň se přibližující zemím na západ od nás, posilující efektivitu a zásluhovost, jsou alespoň malým krůčkem dopředu. Jsou berlemi, které podpírají těžce pochroumaný důchodový a zdravotnický systém. Jejich definitivní odebrání nemůže skončit jinak než zmrzačením. Špatně srostlé kosti pak už lze jen znovu zlámat.

Nejvíce postižení jsou přitom paradoxně v konečném důsledku ti, kterým je sociální a zdravotní populismus určen. Zdánlivá státní sociální ochrana před „nejistotou“ v důchodu a větší zdravotní odpovědností je tou nejjistější cestou k pasivnímu stáří na státní sociální almužně a méně kvalitní péči na sklonku života.

Děti pak často přeberou vzorce chování svých rodičů a vytvářejí se tak stále dokola nové generace sociálně závislých, kteří ze strachu před „nejistotou“ budou volit ty, již si na sociálním populismu budují politický a následně ekonomický kapitál v dobře placených funkcích.