Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Dvě minuty Zemanovy nenávisti a banální zlo Zdeňka Ondráčka

Druhý inaugurační projev se panu prezidentovi Miloši Zemanovi opravdu mimořádně povedl. Sice je pravda, že k vyřizování osobních účtů zpravidla tuto slavnostní příležitost nepoužíval ani Gustáv Husák, ale na druhou stranu je nutné sportovně přiznat, že tak upřímné nenávisti jako Miloš Zeman je opravdu schopen jen málokdo.

Prezident, kterého už politicky neohrožuje vůbec nic, takže si může dovolit úplně všechno, přednesl ve Vladislavském sále taxativní seznam nepřátel, do kterého se vešly mimo jiné Hospodářské noviny, týdeník Respekt, Česká televize a tak dále. Jeho proslov žánrově ze všeho nejvíc připomínal "Dvě minuty nenávisti" z dystopického románu George Orwella 1984. Připomeňme: Obyvatelé orwellovské Oceánie byli pravidelně zásobováni seznamem rejdů "zloducha" Emmanuela Goldsteina, aby pak měli tendenci utíkat pod křídla dobrotivého Velkého bratra. Rozdíly mezi orwellovskou fikcí a zemanovskou realitou jsou dva. Zaprvé: zatímco v Oceánii se odehrávaly dvouminutovky nenávisti denně, Zeman si dává mezi svými hejty přece jen delší pauzy. A zadruhé, v Česku zatím nikdo není vyhecován Zemanovými proslovy natolik, aby začal brát do rukou kameny a vrhat je na jím označené nepřátele. Ale co není, může být, že?

Z jistého pohledu Zeman vlastně nevybočuje ze středoevropských obyčejů. Tak jako mají Viktor Orbán a Robert Fico coby univerzálního strašáka George Sorose, Miloš Zeman používá coby symbolický obraz zlodušského nepřítele lidu Zdeňka Bakalu. Je to ordinérnost ve zdánlivě originálním balení − nakonec jako celá Zemanova politika.

Aspoň je ale od včerejška jasné, jak to prezident myslel, když po volbách řekl, že bude méně sebevědomý a arogantní a naopak více pokorný. Dělal si legraci − jako vždycky. Na skutečný inaugurační projev, ve kterém se prezident místo označování nepřátel a hecování proti nim skutečně pokusí spojit lidi a zakopat příkopy ve společnosti, si budeme muset počkat. Minimálně dalších pět let.

Pozoruhodné úkazy v české politice nebyly tento týden spojeny pouze s Milošem Zemanem. Skvělý part sehrál například poslanec hnutí ANO Jiří Bláha, když hájil své hlasování pro Zdeňka Ondráčka coby předsedy sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. Prohlásil, že protesty proti komunistickému bijci, který v roce 1989 honil s obuškem demonstranty požadující svobodu a demokracii, jsou vlastně pokusy o veřejný lynč srovnatelné s procesem s Miladou Horákovou v padesátých letech. Když člověk slyší takové srovnání, neví, jestli má plakat, nebo se smát.

Když ale sledujeme, jakými argumenty Bláha Ondráčka hájí, běhá už mráz po zádech. Třeba: "Podle mě pan Ondráček není mlátička, je to normální občan, který byl ve výkonu funkce." Nebo: "Lidé, kteří s ním přicházeli do styku, říkají, že je čestný, odborně velmi zdatný a spolehlivý. Co tady řešíme? To, že v roce 1989 dostal rozkaz, že musí rozehnat demonstraci." Je to argumentace jako vystřižená z knihy Hannah Arendtové "Eichmann v Jezuzalémě − zpráva o banalitě zla". Arendtová ukazuje na příkladu Adolfa Eichmanna, který měl ve třetí říši na starosti "konečné řešení židovské otázky", že zlo může být naprosto banální. Eichmann podle ní vůbec nebyl nějaký fanatik, který by nenáviděl Židy. Sám sebe viděl jen jako svědomitého, poslušného a ambiciózního "úředníka", který jen plnil rozkazy, choval se v rámci platných zákonů. Arendtová na něm přesvědčivě demonstruje, co se stane, když se člověk zbaví svého svědomí, své morální autonomie. Je pak schopen neuvěřitelných zločinů, aniž by je jako zločiny vnímal.

Co to znamená pro dnešek? Pokud přijmeme tezi, že když člověk "jen plní rozkazy", je automaticky vyviněn, dostáváme se na hodně šikmou plochu. Nejen všem obuškovým bijcům typu Ondráčka, kteří nejeví elementární lítost, ale i poslancům, kteří jsou schopni ospravedlnit mlácení lidí tím, že někdo jen "plnil rozkazy", je třeba říci − tak pozor, tohle ne. Banální zlo je vždy připraveno projevit se. Třeba skrze "svědomitého profesionála" s obuškem. Nebo klidně i bez něj.