Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Evropské jedenácté září

Teroristický útok džihádistů proti redakci Charlie Hebdo je bezpochyby francouzským 11. zářím. Nemá cenu srovnávat počty obětí – deset novinářů a dva policisté v centru Paříže oproti třem tisícům mrtvým v New Yorku. Důležité jsou symboly. Terčem teroristů za oceánem byla Dvojčata a Pentagon jako symboly amerického kapitalismu a vojenské síly. Terčem ataku v Paříži byl satirický týdeník v zemi, která dala světu Voltaira, prvního satirika moderní doby. (Mimochodem – už se dnes málo ví, že jedním z nejskandálnějších, ale ve své době nejoblíbenějších počinů Voltaire byla jeho hra Mohamed, která Proroka líčí jako fanatika a šarlatána.) Byl to útok – jak jsme správně pochopili – na svobodu slova. Tedy na voltairovské: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu bránit vaše právo to říkat“.

V tom je západní civilizace na jedné lodi. Solidarita s lidmi ve Francii je žádoucí stejně jako s Američany před čtrnácti lety. Tehdy znělo: „We are all Americans,“ nyní voláme: „Je suis Charlie“. Emoce jsou silné a nakrátko lidi spojí. Časem se ale ukáže i jejich odvrácená tvář – zvlášť nemá-li problém jednoduché řešení.

Solidarita s Amerikou se vypařila rychle. Evropská podpora Spojeným státům v boji s terorem v Afghánistánu a Iráku postupně slábla. Američané se nakonec stáhli domů a dnes jsou jen málo ochotni hasit požáry ve světě. Doma zabránili dalším spektakulárním teroristickým útokům, ale cenou za úspěch byl ústupek v rozsahu garantovaných svobod na úkor větší bezpečnosti. Amerika však přežila.

Potíže s identitou

Přežije i Evropa, jak ji známe? Než odpovíme, zdůrazněme jeden podstatný rozdíl: zatímco Ameriku zasáhli 11. září džihádisté zvenčí, na Francii zaútočili 7. ledna zevnitř. Obrana proti vnitřnímu nepříteli je těžší a Francie není jediná, která má v Evropě problém. Británie, Belgie, Holandsko, Švédsko a další země na tom nejsou líp. Snahy o celkovou integraci početné muslimské komunity selhávají a kdysi módní multikulturalismus se ukázal jako slepá ulička. Zatímco první generace přistěhovalců se s novým prostředím jakžtakž sžila, druhá a třetí generace se bouří. Ekonomicky jsou na tom sice lépe než jejich souvěrci v původní domovině, ale statutárně a sociálně se cítí vyloučeni, mají potíže s identitou. Nemají koho volit, protože evropská levice je netáhne a pravice je odmítá. Neexistuje tradice, na niž by mohli nebo chtěli navazovat. Obracejí se proto k islámu a ti nejradikálnější odjíždějí bojovat za tzv. Islámský stát a pak se jako džihádisté vracejí zpět a zbraně obracejí nejen proti bílým, ale i proti vlastním rodičům.

Evropané mají strach, ale vžité návyky politické korektnosti jim brání problémy nejen řešit, ale i otevřeně pojmenovat. Dovolávají se hodnot, ale sami je nerespektují a krok za krokem se jich vzdávají, včetně proklamované svobody slova a vyjadřování. Satira vůči křesťanství a papežovi je přípustná, za satiru vůči islámu se omlouváme a satiru homosexuality trestáme. Drogy a hazard tolerujeme, ale zapálit si cigaretu v kavárně zákonem zakazujeme. V sekularizované společnosti bez víry se rozpadají tradiční rodiny, nerodí se děti. Vzýváme sociální stát blahobytu pro všechny, i když je neudržitelný a slouží jako magnet pro invazi lidí zvenku.  Manuální prací pohrdáme a noví přistěhovalci jsou transfuzí k našemu přežití. Cena za to není malá: jménem islámského Proroka se dnes pyšní nejvíc novorozenců na území Bruselu i Londýna.

Poslední číslo časopisu Charlie Hebdo mělo na obálce karikaturu spisovatele Michela Houellebecqa, který kdysi vzbudil rozruch románem Elementární částice, v němž zobrazil západní společnost jako atomizovaný soubor masturbujících voyeurů. Karikatura odkazuje na jeho poslední román Soumission (Podřízení), který líčí Francii v roce 2022. V zemi rozložené nepokoji se ujímá vlády muslimský prezident, který – podpořen tradiční levicí i pravicí – porazil v opakovaných volbách Marine Le Penovou.

Jistě, román je jenom fikce, ale poukazuje na začarovaný kruh, v němž se zmítá dnešní západní svět. Bylo by dobré, kdyby rozhodný zásah francouzské policie odstartoval cestu, jak z bludného kruhu ven. Voltaire kdysi napsal, že „pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje“. Dodejme, že je pomalu přezrálé.