Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Hledači politických krizí

Varování před krizí politiky bylo vždy módní. Včetně toho posledního. Ale politika dnes není horší než včera. Je to přirozený stav.

Knihu Naše nynější krize s podtitulem Pád strany staročeské a počátkové směrů nových vydal T. G. Masaryk už v roce 1895 a zdá se, že je pořád aktuální. Varování před politickou krizí a apel na její bezodkladné řešení se stalo módou, bez níž se neobejdou žádné volby. Posedlost krizí se projevuje zhnusením nad současnou politikou s přiloženým seznamem nápravných opatření, která se musí bezodkladně realizovat, aby se svět nezřítil do propasti. Vládnoucí moc musí být pochopitelně předána bezúhonným osobnostem, které za současný marasmus nenesou odpovědnost.

Strategii strašení krizí často používají nové politické subjekty, které se snaží oslovit nemalou voličskou skupinu charakterizovanou pocitem, že nemá koho volit, protože všichni stojí za starou bačkoru. Celkem legitimní politický marketing tohoto typu se stává politickým kýčem v okamžiku, kdy zneužije odkazu petice Několik vět z jara 1989, která měla ve své době obrovský význam. Do listopadu ji podepsalo 40 tisíc lidí, což fakticky vyvedlo tehdejší opozici z izolace a odstartovalo pád komunistického režimu.

Několik vět 2017 oproti tomu rychle vyšumělo. Není se čemu divit. Nezměnila se jen doba, problémem je i nepochopení toho, v čem spočívala síla původní petice. Výzva k zahájení dialogu, propuštění politických vězňů, zrušení cenzury či umožnění vzniku nezávislých iniciativ a odborů byla vlastně nepolitická. Slovy zpěvačky a signatářky Hany Zagorové, nebylo tam nic, s čím by mohl slušný člověk nesouhlasit. Několik vět roku 2017 je z úplně jiného těsta. Kromě barvitého popisu rozkládající se společnosti a obecných odsudků našich politiků apeluje na politické strany, aby bezodkladně začaly realizovat konkrétní program.

Co nejrychlejší přijetí eura nebo snížení klauzule pro vstup do parlamentu přitom nejsou žádné shůry dané pravdy, ale politické názory, stejně jako to, zda máme být v rozhodovacím jádru EU, či si raději držet distanc. Jistě se dá souhlasit s apelem na lepší vzdělávání, západní směřování naší země či podporu lidských práv ve světě, rozum však zůstává stát nad ničím nedoloženým tvrzením, že do justice pronikla mafie, a proto je nutné, aby prošla personální reformou, rozuměj čistkou. Paradoxně to připomíná justiční reformu, za niž v Polsku od jádra Unie chválu nesklízejí. Těžko pokládat nesouhlas s podobnými nápady za neslušnost.

K prosazování mravnosti a ušlechtilých ideálů se hodí spíše církve než politické strany, které jsou nepochybně prolezlé mnoha neduhy. Jejich soutěžení je však pořád to nejlepší, na čem lze založit demokratický politický systém. Otevření jejich kandidátek veřejnosti, jak požadují petičníci z platformy SPIN (Spravedlnost a inovace), by je nespasilo. Už dnes se do nich lidé nehrnou, a co až zjistí, že budou nosit vodu a kandidovat za ně bude někdo jiný, lepší. To je čirá utopie, stejně jako politika bez afér. Naštěstí platí, že nynější krize není o nic horší než krize včerejší, ani lepší než krize zítřejší. Je to zkrátka přirozený stav věcí.