Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Hledání komunálních škrabošek

Vyprázdněnost stran vede k angažování nezávislých kandidátů. Ne vždy ku prospěchu obce

Čas do komunálních voleb se krátí a hon na osobnosti pro kandidátní listiny se stupňuje. Již Josif Vissarionovič Stalin dobře věděl, že „kádry rozhodují vše“. Otázkou jenom je, do jaké míry je současná praxe hledáním přijatelné škrabošky maskující nevábné vnitřnosti a do jaké míry jde o skutečnou rekrutaci kádrů.

Jasné je, že doslova v přímém přenosu sledujeme personální vyprázdněnou všech politických sil. Dávno pryč jsou doby, kdy hlavním momentem vzniku a existence politických stran byla reprezentace již existujících společenských zájmů, kolem nichž se seskupovaly důvěryhodné osobnosti, které s těmito zájmy souzněly.

Dnes je vše jinak. Existuje zájem – a je jedno, zda na celostátní, či komunální úrovni –, který není zcela zřetelně artikulován. Nejčastěji je zastřen vznosnými, ovšem prázdnými, banálními a vlastně i falešnými frázemi. Nabízí se jich celá řada – boj proti korupci; boj za větší otevřenost radnice; boj za výraznější zapojení občanů do rozhodování; boj proti starým politickým stranám; boj za efektivnější vynakládání veřejných prostředků …

Hledání voličů ke kandidátům

Skrýt skutečné zájmy za oponu plakátových hesel ale nestačí. Nezbytností se stává deklarovaná nezávislost (je jedno, na čem, ideálně na všem). A pak už jen to poslední – angažmá známé osobnosti, která je ochotná propůjčit svou tvář a jméno. Čím známější a důvěryhodnější je, tím lépe. Ve skutečnosti se tak vlastně hledají voliči ke kandidátům, nikoli naopak.

Tak mohli Pražané před čtyřmi lety volit exguvernéra ČNB Zdeňka Tůmu s očekáváním, že právě on je tou hlavní hybnou silou TOP 09, v jejímž čele kandidoval. Během krátké doby se ukázalo, že nemůže-li zastávat primátorský post, nemá o pražskou komunální politiku zájem, a především – že na dění v pražské stranické organizaci nemá sebemenší vliv.

Angažmá Jana Kasla v Babišově ANO skončilo letos skoro dřív, než začalo. Přesto tato epizoda exprimátorovi nezabránila v pokračování jeho politických dobrodružství, takže se během okamžiku mohl stát vážným konkurentem uskupení, které ještě nedávno měl reprezentovat a jemuž (alespoň mediálně) tolik věřil.

Na menších městech a obcích probíhá lov místních elit – lékařů, učitelů, podnikatelů; ve velkých jsou na mušce novináři, zpěváci, sportovci, ředitelé nemocnic. V drtivé většině případů o jejich politických názorech na správu obce či města netuší nic jejich voliči, ovšem často ani ti, kdo je na kandidátku angažují. Překvapení pak bývají velká, většinou mnohostranná. Tváře z plakátů a popředí kandidátek bývají překvapené, co že se to vlastně v zastupitelstvu řeší a s kým vším se to sešli v politickém klubu; představitelé politických uskupení mají velké starosti s „neposlušností“ takto zvolených tváří; voliči zklamáni nevýrazností občas i s častými absencemi zvolených reprezentantů.

Současný volební systém si s touto situací poradí jinak ve velkých městech a jinak v malých obcích. V těch velkých dostatečně mediálně známý nepolitický kandidát vyveze na svých zádech do zastupitelstva v zásadě neznámé figury, které pak skutečně provádějí politiku. V menších městech a obcích přichází mnohem víc ke slovu panašování (vybírání osobností napříč kandidátními listinami). To – v kombinaci s trendem kandidatur známých osobností – vede k tomu, že ze zastupitelských sborů, jež by měly odrážet sociální strukturu dané obce as města, se stávají shromáždění místních elit. V dobré vůli dát voličům větší vliv na výběr vlastních zástupců se stalo, že se ve volbách nevybírá dobrý reprezentant konkrétních společenských skupin, ale probíhá hlasování o oblíbenosti jednotlivých osob bez reálného politického základu. Z historického bádání lze snadno zjistit, že v trojtřídním komunálním volebním systému starého Rakouska či v přísně vázaných kandidátkách systému prvorepublikového měli „obyčejní“ lidé – dělníci, sedláci, podruzi – mnohem výraznější zastoupení než dnes.

Řemeslo, které nebaví každého

Jsme vlastně stále u té stejné, staré otázky – co je důležitější: tvář, nebo program? Samozřejmě ne vždy musí jít o rozpor, mnohé „celebritní“ kandidatury mají logiku, neboť jde o dlouhodobou spolupráci a názorovou blízkost. Větší problém je u parašutistů, kteří se kdesi z nebe snesou doprostřed prostředí, jež mají reprezentovat, které ale vlastně neznají a s nímž nejsou srostlí.

Politika je navíc řemeslo, které nebaví každého, jak překvapeně zjišťuje nejeden zvolený zastupitel. Zvláštní zklamání pak přichází ve chvíli, kdy se zjistí, že oněch zajímavých a atraktivních, mediálně vděčných témat je minimum a že drtivou část náplně tvoří nudná jednání a obtížné hledání kompromisů, s nimiž je ve výsledku plně spokojen málokdo.

Pro demokratickou – i místní – politiku je ale nezbytné, aby zvolené reprezentanty bavila, aby byla čitelná, předvídatelná a aby naplňovala reprezentované zájmy. Bohužel ničemu z toho kandidatury známých nepolitických osobností nenapomáhají, spíše naopak.