Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Hostinští státní kasu nespasí

V roce 2015 ekonomika poroste, jenže vláda zapomněla, že to je ideální doba na snížení deficitu státního dluhu. Babiš a Sobotka věří, že vše vyřeší lepší výběr daní, ale jen tím zastírají, že se jim nechce šetřit.

Po letech sebebičování a škarohlídství se na počátku roku 2015 pro změnu všichni plácají po ramenou. Politici si chválí, jak pod jejich správou ekonomika roste, a občané se podle průzkumů v nebývale velké míře těší na zlepšení svých příjmů. A to je doba, kdy se nejen v Česku na podstatu minulých potíží neuvěřitelně snadno zapomíná a každá sebelepší myšlenka, že by se mělo dělat něco, co by předcházelo právě překonaným potížím, je hubena jako obtížný hmyz.

A podle toho vypadají i záměry vlády, která ani před rokem neoplývala reformním zápalem. Pamětníkovi to trochu připomíná roky 2005 a 2006, kdy se pro „dobro lidu“ Jiří Paroubek spojoval s Marťany a rozhazoval vypůjčené peníze pro miliardách na nové i staré dávky a předvolební dárečky.

Tenkrát sociální demokraté argumentovali jakýmsi právem pracujících i nepracujících podílet se svou životní úrovní na skvělém hospodářském růstu, který se rok nato zhroutil jako babylonská věž po zmatení jazyků.

Deficit státního rozpočtu pro letošní rok není vzhledem k nedávné historii ničím dramatickým. Dvě a půl procenta HDP je solidní číslo i na evropské poměry. Podstatné ovšem je, že po letech zlepšování fiskální situace a poklesu schodků se deficit prohlubuje. A to zrovna v okamžiku, kdy ekonomika ožívá. Říká se tomu procyklická hospodářská politika a ve všech učebnicích ekonomie je to považováno za chybu.

Neoblíbené splácení

I ten lord Keynes, kterým se zaklíná levice, celkem logicky tvrdil, že státní peníze se mají do ekonomiky pumpovat na dluh tehdy, když se jede z kopce. A když se obnoví růst, mají se dluhy splácet z vyššího výběru daní. Skutečnost, že tohle se nikde na světě nikdy nepodařilo uskutečnit, včetně oné druhé fáze splácení, je důvodem, proč je keynesiánství hlubokým ekonomickým omylem.

Abstrahuje totiž od toho, že nejen Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš, ale žádní politici na světě nejsou schopni šetřit, když do státní kasy teče více a více peněz.

Výsledkem této politiky, často kombinované s podobně procyklickou politikou měnovou, je sice zrychlování růstu, které však později nevyhnutelně přerůstá do neudržitelného tempa, začnou růst ceny, nafukovat se bubliny a pak přijde krize, narostou úroky, státy nemají na obsluhu dluhu a vznikají řecká a španělská schémata.

Skutečnost, že k přehřívání ekonomiky máme pořád ještě hodně daleko, není důvodem, abychom nekritizovali první krok, který tahle vláda udělala svým prvním státním rozpočtem úplně špatným směrem.

Vláda je navíc unikátní v tom, že neguje a ruší téměř vše, co prosadila vláda minulá, aniž by k tomu měla jiné než ideologické důvody. Jasným příkladem je zrušení zdravotnických poplatků či připravené rozpuštění druhého penzijního pilíře. Jakákoli náhrada novými nestátními zdroji financí pro zdravotnictví ani racionální změny v penzijním systému tak nějak nejsou v plánu, ač všichni vědí, že jsou potřeba jako sůl ve vánoční pohádce.

A zdá se, že jediným lékem na chronickou nemoc českých veřejných financí má být zázračné zlepšení výběru daní. A kolem tohoto svatého grálu vládní koalice se letos bude zřejmě všechno točit.

Je nesporným faktem, že s daněmi se švindluje. A švindluje se všude na světě. Otázkou je, nakolik to kde skutečně krátí rozpočtové příjmy a jaké jsou k dispozici nástroje, které by vedly k nápravě. Všechna čísla uváděná v médiích i v politických diskusích vycházejí jen a pouze z více či méně kvalifikovaných odhadů.

Je asi jasné, že Češi jsou na tom s daňovou kázní o dost hůře než Skandinávci a asi o dost lépe než třeba Italové či Portugalci. Dalo by se asi odhadnout, že budeme někde mezi disciplinovaným Německem a extrémně zdaňující Francií. To není sice žádná sláva, ale ani katastrofa, z níž by se dalo odvozovat, že účinnějším bojem s daňovými úniky získá stát mnoho desítek miliard korun.

Největší díl je možné získat potlačením velkých podvodů s DPH v různých karuselových obchodech, které se dotýkají zejména pohonných hmot, ale i mnohého dalšího zboží. Zde už hodně udělala Nečasova vláda, ale ještě účinnějším opatřením brání především odpor Evropské unie, umožnit i u pohonných hmot tzv. režim revers charge, kdy DPH platí poslední firma v obchodním řetězci, což zásadně brání podvodům.

Největší hluk však je a bude kolem on-line registrace tržeb, která postihne především malé podnikatele a kde jsou efekty poměrně sporné. Za obvyklého daňového podvodníka jsou považováni hostinští. Částečně jistě právem, ale i oni nějaké, a nikoli nevýznamné, daně z velké části platí. Například pivo a alkohol hospoda nakoupí výhradně s fakturou, a tudíž zdanění neunikne. Jenže pokud vláda hostinské donutí zdanit zbytek, tak sice něco získá, ale také o dost přijde. Majitelé restaurací, ale i drobných obchodů se ve skutečnosti o výnos ze svého daňového úniku v ostře konkurenčním prostředí musí dělit se svými zaměstnanci, které vyplácí částečně nedaněnými penězi, a zákazníky v podobě konkurencí stlačených cen. Jedni budou méně vydělávat a druzí budou mít dražší služby. A to nebude ani ekonomické, ani politické vítězství.

5.1. 2015
Zdroj: Mladá fronta DNES