Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Jak poznat padesátá léta

Sorry jako, ale přirovnávat dnešní činnost policie k 50. létům není jen hrubou urážkou obětí 50. let, jak napsal český PEN klub, ale především hrubou urážkou zdravého rozumu. Bývalý ministr financí ale není zdaleka prvním českým politikem, který toto přirovnání používá. O 50. letech v souvislosti se svou kauzou od počátku mluví David Rath: poprvé ve svém projevu ve sněmovně v roce 2012 a naposled letos v červnu, kdy komentoval jemu nepříznivé rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stejné přirovnání vypustil z úst v roce 2014 i bývalý premiér Petr Nečas. Skoro by se dalo říci, že odkaz na 50. léta se stal jakousi univerzální floskulí, kterou u nás reaguje každý trestně stíhaný politik.

Kdyby dnešní orgány činné v trestním řízení fungovaly podobně jako Státní bezpečnost a justice v 50. letech, vypadaly by kauzy stíhaných politiků poněkud jinak. Jako model bychom mohli použít případ Prokopa Drtiny (odsouzen v prosinci 1953 na patnáct let) nebo Rudolfa Slánského (odsouzen v listopadu 1952 k smrti a vzápětí popraven). Předně bychom se o stíhání dotyčných nic nedozvěděli, prostě by zmizeli, v lepším případě by o zatčení vyšla nenápadná noticka. Zmizely by i jejich rodiny: třeba Slánští byli celé měsíce internováni v konspirační vile u Votic, což věru nebylo žádné Čapí hnízdo. Jejich nezletilé děti by asi byly odebrány a dány k převýchově do prověřených sirotčinců.

Ve vězení by byli naši politici drženi protiprávně, nesměli by komunikovat s rodinou, nemohli by se seznámit se spisy ani kontaktovat advokáta. Vyšetřovatelé by je psychicky a fyzicky trýznili, ponižovali jejich lidskou důstojnost, bránili jim ve spánku, mučili je chladem. A to do doby, než by vyšetřovaní souhlasili s tím, že se dopustili zcela smyšlených zločinů.

Proces by pak probíhal buď zcela utajeně jako v případě Prokopa Drtiny, nebo naopak jako propagandistická show jako v případě „vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Obžalovaní by se nemohli nijak hájit, naopak by museli podporovat všechny smyšlenky vyšetřovatelů. Odsouzeni by byli za věci, které se buď vůbec nestaly, nebo se staly úplně jinak, nebo nebyly trestnými činy. O průběhu procesu i výši trestů by předem rozhodly politické orgány, soudci by se jen tvářili, že soudí. Advokáti by žádali přísné potrestání svých mandantů. Odvolání proti rozsudku by nebylo možné, jako v případě Prokopa Drtiny, který byl v rozporu se zákonem souzen hned Nejvyšším soudem, nebo by nemělo žádnou naději na úspěch. Odvolací soudy byly v 50. letech soudy potvrzujícími a trest zvyšujícími. Písemné znění rozsudku by odsouzení vůbec nedostali do ruky. Stejně jako příbuzní jejich ostatky po popravě.

Kdyby se 50. léta vracela, poznáme to velmi snadno: obvinění nebudou mluvit o 50. letech nebo StB, ale o tom, že trest, který navrhuje státní zástupce, je „nanejvýš spravedlivý za všechny ty strašné zločiny, které jsem spáchal“(Rudolf Slánský).