Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Jak uspat příliš velkého bratra

Musíme trvat na tom, že stát je tu pro občany, nikoli občané pro stát. A analogicky, že korporace tu jsou pro zákazníky, a ne naopak.

Ležíte v posteli, zavírají se vám oči, z posledních sil zavítáte čtečku e-knih a usínáte. Jedna z nejintimnějších životních situací? Kdepak. Vaše čtečka odesílá na příslušná místa informace, co jste četli, jak rychle jste četli, kde jste skončili. V kolik hodin a kde jste usnuli. A možná i s kým jste usnuli – a za jakých okolností. Jistě na to existuje nějaký algoritmus. Ne, to není sci-fi. Je to realita, kterou nevědomky žijí stamiliony lidí. „Je docela znepokojující, že zatímco si čtete svoji e-knížku, vaše čtečka si čte ve vás,“ řekla britskému listu Daily Mail Renate Samsonová z organizace na ochranu soukromí Big Brother Watch. Amazon a další firmy si podle ní, zcela v souladu se zákonem, sbírají o svých zákaznících intimní data, která jsou dobře využitelná v reklamě, cílení nabídek a podobně. Amazon to ani moc nerozporuje. Vždyť na tom není nic divného. Dělá to pro zákazníky, tak co?!

Nejen globální korporace se nepozorovaně mění v orwellovského Velkého bratra. Státy drží tempo, se zdůvodněním, že vše dělají pro občany. V Česku je rok 2015 bez velké nadsázky rokem útoku na soukromí. Server Hlídací pes.org spočítal, že ve schváleném legislativním plánu vlády je 19 věcných záměrů, 25 návrhů nových zákonů a 78 novel, které soukromí narušují.

Co se to děje? Můžeme sledovat dva vzájemně se překrývající a doplňující pohyby: technologický a společenský. K logice technologického vývoje patří, že pokud je k dispozici jakákoli technologie, bude dříve či později využita, bez ohledu na sociální dopady, o morálních a etických aspektech nemluvě. V románu George Orwella 1984, který byl napsán ve čtyřicátých letech minulého století, je televizor nejen zařízením, které umožňuje sledovat program, ale hlavně aparátem monitorujícím chování diváků. Vlastně dobrovolně instalovanou skrytou kamerou v každé domácnosti. Mohlo to vypadat fantasmagoricky, ale jen do doby, než se objevily takzvané chytré televize. Minulý rok se ukázalo, že televize LG posílají do centrály firmy informace o chování zákazníků – na co se dívají nebo jaké soubory jsou na externí paměti, kterou připojili k televizoru. A pozor: dělo se to, i když uživatel posílání dat v nastavení televizoru vypnul. LG za to v Česku dostalo titul Firemní slídil roku 2014. Nakonec sledování přiznalo, omluvilo se a slíbilo, že to dá do pořádku. Ale stejně v reakcích šéfů firmy znělo nepochopení. Data přece měla pomoci lidem při orientaci v programu, takže co komu mělo vadit?!

Podobnou reakci nyní sledujeme u architektů státních sledovaček. Ptají se: Co na zvýšeném dohledu státu může slušný člověk kritizovat? Bezpečnostní kamery přece odmítá jen někdo, kdo chce dělat nepořádek, zamýšlí krást nebo jezdit v autě nebezpečně rychle. Elektronickou evidenci tržeb, tlačenou Andrejem Babišem, přece může odmítat jen podvodník, který nechce platit daně. A možnost inspektorů životního prostředí vlézt každému do bytu odmítá jen asociál, který chce pálit PET lahve, špinit a čoudit. Zkrátka, kdo nedělá nic špatného, nemusí se ničeho bát.

Jenže celé je to tak trochu dějinný paradox. Před pětadvaceti lety jsme přísahali na svobodu jako na absolutní hodnotu. Svoboda byla opozitem vůči absolutní kontrole, která nás v době socialismu uvrhla tam, kde jsme byli: do stavu morální, sociální, ekonomické chandry. Teď se ale kontrola všeho v nových podobách poznenáhlu vrací. A s tím znovu roste moc jedněch nad druhými. Jeden příklad za všechny: Malí podnikatelé mají strach, že se po zavedení elektronické evidence tržeb mohou údaje o jejich byznysu dostat jakoby náhodou k manažerům velkých řetězců, jež je pak budou moci ničit cenovou politikou. Paranoia? Rozhodně ne v Česku, kde ze státních databází uteče kde co. Za každou kamerou, za každým systémem je člověk. A i kdyby nebyl, Murphyho zákon říká, že vše, co se může pokazit, se také pokazí.

Stát chce mít pod kontrolou občany, korporace zákazníky. V obou případech se šmírování vydává za službu. A proto je nutná maximální ostražitost. Musíme trvat na tom, že stát je tu pro občany, nikoli občané pro stát. A analogicky korporace pro zákazníky. Ne naopak. Protože jen tak občané a zákazníci zůstanou také svobodnými lidmi.