Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Jednotka nejistoty: jeden Zeman

Prezident si již před volbami vybral, koho chce jmenovat novým premiérem. Nikdo nedokáže odhadnout, co udělá, aby Babišovi do čela vlády co nejvíce pomohl…

Patřilo k dobrým zvykům, že se na základě volebních výsledků dalo odhadnout, jaká vláda vznikne, protože prezident nebude jednání ovlivňovat, ale ve shodě se stranami pouze moderovat.

Existovaly výjimky, například v roce 1996, kdy za aktivního přispění pomohl k důvěře menšinové vládě Václav Havel. Tehdy se předpokládalo, že se zformuje pravicová vláda, ale nevědělo se, kdy a jakým způsobem. V roce 1998 se patovou situaci podařilo překlenout tzv. opoziční smlouvou.

Nikdo také dlouho netušil, jaká vláda vznikne po volbách v roce 2006.

Nakonec Mirek Topolánek po prvním neúspěšném pokusu s pomocí důchodce Miloše Zemana zlákal z ČSSD dva přeběhlíky.

Od té doby, co se stal Zeman prezidentem, nemáme jistotu téměř žádnou. A z výjimek se stalo pravidlo.

Vždyť po demisi Nečasovy vlády v roce 2013 si jmenoval prezident svou vlastní vládu, která spravovala zemi půl roku bez důvěry parlamentu.

Po sněmovních volbách zase nechtěl pověřit jmenováním vlády předsedu vítězné politické strany, ale snažil se jej vyštípat a nahradit jeho stranickým protivníkem.

Dnes je situace poněkud odlišná, protože ve sněmovně sedí devět uskupení a existuje velké množství variant vládních koalic. Problematickým faktorem je navíc Andrej Babiš, s nímž ani ti ideově bližší partneři nechtějí spolupracovat.

Mít za šéfa trestně stíhaného premiéra a člověka, který se nyní nemůže prokázat ani čistým lustračním osvědčením, je pro ně zásadní problém.

Jenže prezident si za premiéra již dříve vybral právě Babiše a možná s ním i uzavřel dohodu, která bude prospěšná oběma. Nejenže tedy nevíme, jaká vláda vznikne, ale vůbec netušíme, co vymyslí Zeman, aby předsedovi ANO k premiérskému křeslu co nejvíce pomohl. Ve hře je navíc skutečnost, že již v lednu půjdeme volit prezidenta a nově zvolená hlava státu se ujme úřadu na začátku března 2018. Do té doby žádná vláda s důvěrou od sněmovny nemusí existovat.

Noví poslanci začnou jednat 20. listopadu, nikdo ovšem neví, kdy ustavující schůze skončí. Může, ale také nemusí dojít k rychlému nalezení dohody o obsazení orgánů dolní komory, zejména tedy předsedy sněmovny. Klíčové je, že až poté může Sobotkova vláda podat demisi a prezident jmenovat nového premiéra. Jeho kabinet pak bude mít třicet dnů na to, aby získal ve sněmovně důvěru. A ani to se stát nemusí.

Jak víme z roku 2013, prezidentova vláda nezískala důvěru, ale Zeman nového předsedu vlády nejmenoval a nechal vládnout úřednický kabinet v demisi. Což je samozřejmě v rozporu s principem zastupitelské demokracie a nastavením ústavy.

Rusnokův kabinet navíc v mnoha ohledech přijímal tak závažná rozhodnutí, jako by důvěrou disponoval.

Podobné situace se můžeme dočkat i v tomto roce a vláda Andreje Babiše bude v demisi vládnout několik dalších měsíců.

Mimochodem, kvůli novele ústavy z roku 2012 není možné podat na prezidenta žalobu pro hrubé porušení ústavy nebo se usnést, že prezident není schopen vykonávat svoji funkci.

Tušíme, že prezidentské volby 2018 byly součástí kampaně před sněmovními volbami, jsou i součástí nynějších vyjednávání a rýsují se nám dva hlavní scénáře.

První: současný prezident chce svou funkci skutečně obhajovat. Zatím se tak chová, objíždí republiku, rozdává letáky a vede kampaň za znovuzvolení. Jeho zvolení mohou ohrozit kandidáti, kteří by usilovali o podobné voliče.

Takovým by mohl být kandidát hnutí ANO, hovoří se zejména o všeobecně přijatelném Martinu Stropnickém. Druhým je Tomio Okamura. Proto se Miloš Zeman jak k Babišovi, tak Okamurovi chová vstřícně. Dodejme, že termín pro podání kandidátních listin pro prezidentské volby končí 7. listopadu, tedy před tím, než se sejde nová sněmovna.

Při druhém scénáři může nemoc a viditelná únava dovést Zemana k rozhodnutí, že z voleb odstoupí. To by pravděpodobně učinil v případě, kdyby se prezidentem chtěl stát někdo, komu důvěřuje. Dříve jím byl kupříkladu Pavel Rychetský. Ten však přijal prestižní post předsedy Konference evropských ústavních soudů, takže je mimo hru.

Promýšlet bychom mohli další a další řešení, nicméně to, co jsem napsal, charakterizuje nynější situaci. Můžeme dojít k rychlému a naprosto ústavnímu řešení, ale z dosavadních indicií nic takového nevyplývá. Povolební politickou situaci provází nejistota, k níž bohužel nepřispívá ani prezident, od něhož se hledání (a nalézání) stability očekává.

24.10. 2017
Zdroj: Hospodářské noviny