Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

K debatě nad zákonem o registru smluv

Asi tak po půl roce se (nejen ve sněmovně) opět naplno rozhořela debata nad návrhem zákona o registru smluv. Jeho podstatou – stručně řečeno – je povinnost státu a obcí zveřejňovat na internetu uzavřené smlouvy. Není to věc nová, podobný návrh zákona (tehdy označovaný některými iniciativami dokonce jako „nejkrásnější zákon“) se projednával ve sněmovně v minulém volebním období, ale kvůli policejnímu převratu se už projednat nestihl.

Obecně lze říci, že nápad je dobrý. Opatření, které může být jedním z kroků, jak dále zamezit zbytečnému plýtvání peněz (s povinnými přívlastky transparentní a protikorupční samozřejmě).

Stále však – podobně jako u předchozího návrhu – existuje řada „ale“, o nichž je potřeba debatovat: podmínky zneplatnění samotného smluvního vztahu při neuveřejnění smlouvy, stanovení okruhu povinných osob včetně problematiky zveřejňování u právnických osob zakládaných státem nebo obcí, limity či nelimity při uveřejňování smluv (a dokonce objednávek), atd.

Není to určitě tak, že by se například obce za každou cenu bránily zveřejňování smluv, ale oprávněně se ptají, jaký nárůst administrativy bude s novým zákonem spojen, jestli skutečně neexistuje nebezpečí zneužití (v souvislosti s výběrovými řízeními), diskriminace (obchodních společností vlastněných veřejnoprávními korporacemi), atd.

Ani slovenská zkušenost nepřináší jednoznačnou odpověď na všechny otázky. Po zavedení tohoto zákona na Slovensku jej museli brzy novelizovat, zjednodušovat zveřejnění, stanovovat limity, a podobně. Pochvalují si, že po zavedení zákona došlo k úspoře veřejných financí, ale jako hlavní příklady uvádějí úspory na ministerstvech. Aha. Pak tedy ale není divu, že se zástupci obcí ohrazují.

Návrh zákona se stal jedním ze symbolů „nové doby“ a tak je debata kolem něho hodně vzrušená. Já bych všem mravokárcům doporučil, aby si vzpomněli na podobnou debatu, která (ne)doprovázela projednávání novely zákona o veřejných zakázkách také v minulém volebním období. Atmosféra byla taková, že téměř každý, kdo si dovolil předložit námitku nebo jiný návrh, byl označován skorem za škůdce, zloděje nebo něco podobného. Zákon byl i díky tlaku iniciativ a médií s velkým očekáváním protlačen sněmovnou … aby se po necelém roce jeho fungování zjistilo, že ne úplně všechno je v něm dobře a že na některých námitkách k němu přece jenom něco bylo.

Něco podobného teď hrozí i u „nejkrásnějšího zákona“.