Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Kam s nimi

Bývalé premiérky neumíme solidně integrovat

Fakt, že expremiér Nečas změnil svou stranickou registraci podle nového bydliště, není nijak překvapující, ale na druhé straně je to vlastně nadějná zpráva.

S bývalými premiéry má Česko trvalý problém, nedokáže s nimi zacházet. Premiéra Klause se ODS, zásluhou slabosti ČSSD, dokázala zbavit tím, že jej parlamentem protlačila do prezidentského úřadu a pak jej v něm udržela. Pro zemi to mělo jeden neblahý následek, zmnožily se mnohonásobně řady příznivců přímé prezidentské volby. Premiéra Vladimíra Špidlu ČSSD exportovala na post eurokomisaře a tím mu věnovala luxusní karanténu a později usnadnila integraci do stranického života. Další expremiér Stanislav Gross odcházel, aby záhy zázračně zbohatl o 100 milionů a stáhl se, pochopitelně, z politiky, čímž oprávněně zvýšil nedůvěru občanstva ve vrcholné představitele. Jiří Paroubek odešel nemilován voliči i stranou a poté, co na jeho postsociálnědemokratické politické aktivity už nebyl nikdo ochoten věnovat ani zlámanou grešli, rezignoval na politiku úplně (tedy prozatím). Mirek Topolánek zamířil z politiky nepokrytě přímo do energetického byznysu, čímž též povzbudil ty, kteří byli ochotni uvěřit v představu, že politika je pouhou extenzí obchodních aktivit. Topolánkova následníka Petra Nečase smetlo policejní protikorupční tažení. O výsledku se teprv rozhodne, nicméně bývalý předseda vlády nebyl ani obviněn, a proto lze předpokládat, že po skončení soudních sporů bude právně bezúhonný. Proto by bylo žádoucí, aby pan Nečas na politiku nerezignoval. Máme totiž zoufale málo politiků, kteří se dokázali vrátit po nějaké prohře či karambolu na politické výsluní a právě Nečas patřil, především jako ministr práce, k nejkompetentnějším politikům, které tahle země od listopadu postavila na vrchol mocenské pyramidy.

Není v zájmu ani České republiky, ani politické kultury, aby bývalé politiky „nakupovaly“ nejrůznější lobbistické skupiny, průmyslová odvětví či oligarchové. Podrývá to smysl politiky jako jednotícího prvku společnosti a dláždí cestu „nepolitickým“ novým uskupením. Dalším negativním faktorem je bezpečnostní riziko, každý z premiérů totiž přišel v rámci výkonu pravomocí do styku s tajnými a též samozřejmě strategickými údaji, jejichž využití v komerční sféře se nabízí a je zákonitě velice nevýhodné pro stát a tedy pro nás všechny.

Zkrátka důvodů pro to, aby bývalí vrcholní politici zůstali politicky angažovaní, či alespoň zaměstnaní státem, je spousta. Jen se opomíjejí a bývalý politik je trochu bývalým člověkem, na jehož bedra jsou kladeny viny za vše negativní, co se v minulosti stalo. Když z tohoto schématu vystoupíme, budeme z toho mít užitek vposledku všichni.