Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Každá rána do politika dovolená

Nikoli vše, co je na první pohled sympatické, je prosté nástrah. Platí to i pro verdikt soudce Vojtěcha Cepla, podle kterého ministr školství Marcel Chládek musí strpět, když se o něm bez důkazů píše, že byl namočený v cinknutých zakázkách Davida Ratha. V podobných sporech proti sobě stojí dvě ústavně zaručená práva. Právo na svobodu projevu a právo na ochranu důstojnosti, cti, pověsti. V Česku se ustálila praxe, že politik musí strpět vyšší míru kritiky než „anonymní“ občan. Obecné soudy přitom vycházejí z argumentu soudu ústavního, podle kterého „stále ještě není úplně samozřejmé prohlásit veřejně něco, co se může dotknout vysoce postavených jednotlivců a skupin“, a soudy by proto měly „ochraňovat takové projevy zejména proti zájmům dočasně mocných, protože se tím podporuje svobodná diskuse o veřejných věcech a volné utváření názorů svobodných lidí“.

Je samozřejmé, že bez co nejširších možností kritiky není myslitelná svobodná společnost, nicméně ani mechanické upřednostňování svobody projevu není bez rizika. Každý vidí, že duch doby je jiný, než se domnívá Ústavní soud. Politickou moc se dnes nikdo kritizovat nebojí. Naopak – dominantní diskurs od hospod přes internetové diskuse, televizní Hydepark po názorové texty v tištěných médiích je nesen otevřeným odporem až nenávistí k politikům jako třídě. Politik je automaticky zloděj, politika sprosté slovo. Napsat nyní bez důkazů, že „Chládek v tom jel s Rathem“, není ani hrdinství, ani kultivace svobody, jen konjunkturální surfování na touze po krvi politiků, bezděčné zahušťování atmosféry nedůvěry v liberální demokracii jako systém.

Problém nicméně není v Ceplově rozsudku v Chládkově kauze, ale v jeho odůvodnění. Jako by si Cepl nebyl vědom, že pokud budeme bez dalšího adorovat právo na svobodu projevu, stojíme před nebezpečím, že zmutuje a začne požírat práva jiná. A co je ještě horší: Pokud nedokážeme – a ani se o to nesnažíme – kritiku odlišit od pomluvy, může jedno splynout s druhým, čímž vymizí diskuse sama, nahrazena soustavou revolučních pokřiků s nepředvídatelnými důsledky.

Prospělo by, kdyby soudy zmínily, že toto riziko vnímají, že chtějí hledat hranici oddělující kritiku a agresivní lež, ne jen upřednostňovat princip, že každá rána do politika je dovolená. Nejde o zajištění osobního pohodlí politiků, ale o navození, udržování a kultivaci stavu, kdy každý, kdo vstupuje do veřejné debaty, prokazuje základní míru sebereflexe a respektu k oponentovi. Protože i tyto kvality jsou, společně s bedlivě chráněnou svobodou projevu, podmínkou existence trvale udržitelné svobodné společnosti.