Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Kdo chce být primátor, nechť se přihlásí ve vrátnici

Dobrá zpráva: ode dneška přesně za tři měsíce skončí další volby, letos teprve druhé (když budeme počítat komunální i senátní volby dohromady) a poslední. A pak – pokud se nestane něco zcela neočekávaného, což se v Česku stane vždycky – přijde dlouhá dvouletá pauza do voleb dalších, což je něco, co si v Česku užijeme v následujících zhruba 30 letech už jen mezi roky 2026 a 2028.

A vůbec nejzajímavější na blížících se podzimních volbách je to, že je patrně vůbec nikdo nehodlá vyhrát, respektive že všichni už tak nějak dopředu počítají s porážkou nebo pro ni dělají, co mohou.

Fascinující je v tomto ohledu Praha. Největší, nejbohatší město. Rozpočet je středně velké ministerstvo. Pro českou pravici místo, kde – zatím – může, nebo ještě spíš musí vybudovat základ pro případné vítězství ve sněmovních volbách, kdyby na to snad ještě někdy pomyslela. (ODS to tak kdysi dělala, ale je to, pravda, už dost dávno a ti, co to pamatují, už v ODS stejně většinou nejsou.)

Takže co vidíme před sebou: TOP 09 dokazuje, že už je skutečně tradiční dospělou stranou, která vyrostla ze svých dětských nemocí, a projevuje to především nesmiřitelnou nenávistí mezi dvěma hlavními personami pražské organizace, Tomášem Hudečkem a Jiřím Vávrou, nejspíš aby si volič včas vzpomněl na Zdeňka Tůmu, který si bral Prahu na triko v roce 2010.

ANO, zdá se, po dramatickém odchodu Jana Kasla, který to stejně jako před 12 lety zkouší s vlastním projektem, a dlouhém, náročném konkurzu našlo konečně kandidátku na primátorský post. Adriana Krnáčová, zakladatelka místní pobočky Transparency International a dnešní náměstkyně ministra vnitra, je nepochybně úctyhodná dáma s integritou a pro Prahu ideální kvalifikací, takže by se nikdo nemohl divit, kdyby se jí brzy přihodilo to, co Kaslovi: tedy že by se srazila s realitou.

Velké ambice má i společná kandidátka lidovců, zelených a starostů, což je vlastně pro ledaskoho docela zajímavá alternativa. Jejím jistým problémem je ovšem fakt, že úplně přesně netušíte, co si z pytlíku bonbonů vytáhnete: lidoveckého učitele Jana Čižinského, který porazil v Praze 7 místní mašinerii ODS-ČSSD v souboji o novou radnici, nebo Matěje Stropnického z levého křídla Strany zelených? A co přesně mají tito dva mladí muži společného, samozřejmě kromě toho, že chtějí „měnit pražskou politiku“, a dá se jim to docela i věřit? Nebo to vlastně stačí?

Tím výčet potenciálních vítězů voleb končí, protože ODS o výhře raději ani nahlas nemluví a sociální demokraté (Vzpomenete si ještě někdo, jak se jmenoval jejich lídr v roce 2010? Ano, Jiří Dienstbier.) se drží zlatého stranického pravidla, že nikdy nemohou postavit do čela kandidátky stejnou postavu jako v minulých volbách a schovat za ni staré matadory – tentokrát to tedy zkoušejí s ředitelem motolské nemocnice Miloslavem Ludvíkem. A zbývají už jen nová hnutí typu Pro Prahu, která lze doporučit s klidným svědomím těm, kterým jsou výsledky a důsledky voleb úplně jedno.

Samozřejmě lze namítnout, že v Praze kdysi kandidovali jinačí sekáči, třeba Pavel Bém, a jak to dopadlo. Ano, to je pravda. Ale stejně je tahle nabídka výmluvnou ukázkou dnešního „přechodného“ období celé české politiky, zahájeného právě před čtyřmi lety ve sněmovních a komunálních volbách. Staré jistoty padly. Naštěstí. Co ale může přijít po nich, zatím nikdo moc netuší. Hůř už bylo, jen to bohužel chvílemi vypadá, že líp už taky.