Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Kdo nemyslí, volí vyšší dluhy. Hop, hop, hop!

Taky jste určitě alespoň někteří z vás teď hopsali. Hokejový šampionát v Praze a Ostravě, který o víkendu dospěje do finále, znovu probudil sounáležitost a národní hrdost Čechů, Moravanů a Slezanů. Tu projevují mimo jiné tím, že při zápasech národního týmu – víc, když se mu daří – poskakují do rytmu a skandují: „Kdo neskáče, není Čech. Hop, hop, hop!“

No, zkuste v tu chvíli sedět, když kolem vás poskakuje více než polovina ze 17 383 diváků ve vyprodané libeňské aréně. A když byste se tím sami „usvědčili“, že nejste Čech, nebo alespoň ne dostatečně zapálený pro úspěch národních barev. To riskne málokdo. Navíc když máte šanci protáhnout se a nesedět v ne příliš pohodlných lavicích.

To kolektivní hopsání vzniklo už před skoro dvaceti lety, když čeští fotbalisté získali stříbro na evropském šampionátu v Anglii. Pak takto fanoušci slavili hokejové Nagano a další triumfy. Dokonce se ono poskakování, kdy nezáleží na tom, zda jste bohatý, či chudý, volíte Sobotku, Babiše, Kalouska, či dokonce komunisty, natolik zalíbilo sousedům ze Slovenska, že i oni nyní fandí, že kdo neskáče není Slovák. A nezáleží na tom, že jde o hopsání převzaté.

Škoda jen, že ono na první pohled ryze emotivní jednání, jehož cílem ovšem je racionální touha společně pomoci k dosažení úspěchu národních barev, nelze ze sportu jednoduše přenést do rozhodování o důležitějších věcech, než je fandění většímu počtu kotoučů v soupeřově síti.

Jen si to představte. „Kdo neskáče, chce vyšší daně, hop, hop, hop!“ nebo „Kdo neskáče, brzdí tunel Blanka“. Najednou všichni skáčou. Nikdo nezvyšuje už tak dost vysoké daně a dlouho budovaný a dostavěný tunel Blanka konečně využívají řidiči v Praze.

Všichni bohužel vědí, že takto to v politice nefunguje, a hlavně strany nemají moc zájem společně „hopsat“ za jeden národní zájem, například za to, aby razantně snižovaly zadlužení státu. Politici poskakují leda tak za svůj vlastní úspěch, respektive úspěch své strany, a voliči jim to tolerují.

V době, kdy roste ekonomika, se nám vládní politici tlačení ke koaličním kompromisům pokoušejí namluvit, že máme radostí hopsat nad tím, že rozpočtový schodek bude „jen“ 70 miliard korun. I když by určitě mohl být ještě menší. A nejsilnější vládní strana ČSSD, ochotná šetřit ještě méně než její koaliční partneři – ANO a KDU-ČSL – fakticky tlačí schodek ještě výš, jen aby mohla zaplatit všechno, co před volbami rozšafně naslibovala voličům.

Ukázkou rozpočtové lehkomyslnosti je snaha části koalice nasypat do zdravotnictví více než čtyři miliardy korun zvýšením plateb za státní pojištěnce, tedy za důchodce, děti či nezaměstnané. To přitom ve chvíli, kdy Sobotkova vláda nejprve zdravotnictví část peněz sebrala. Škrtla poplatky, na něž si už větší část veřejnosti zvykla. Včetně toho za poplatek v nemocnici, který přitom dříve i sama sociální demokracie, byť s omezeními, připouštěla.

Bylo by skvělé, kdyby se v budoucnu i při chování vůči politikům a jejich stranám dokázala česká veřejnost vyburcovat podobně jako při vrcholných sportovních akcích.

Jen místo skandování „Kdo neskáče, není Čech. Hop, hop, hop!“ by inovované heslo mohlo znít „Kdo nemyslí, volí vyšší dluhy. Hop, hop, hop!“ Kdyby se ho lidé drželi, to by v tom byl čert, aby se politici nepřizpůsobili poptávce. Pomyslná medaile v podobě nižšího zadlužení Česka by pak měla vyšší hodnotu než zlato z hokejového šampionátu v Praze a v Ostravě.