Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Kdo tady vlastně neplatí daně

Živnostníci jsou pod setrvalým tlakem této vlády. Nejprve je obvinila, že neodvádějí daně, nyní se pozornost obrátila k sociálním odvodům.

Pokud se na něčem naprosto dokonale shodnou odbory s vládou, potom je to odpor k osobám samostatně výdělečně činným. Z argumentace veřejných činitelů se může zdát, že hlavním důvodem schodkového státního rozpočtu a deficitu ve zdravotnictví jsou právě živnostníci. Nejdřív vydalo ministerstvo financí zavádějící čísla o výběru daní, nyní vystoupil odborový šéf Josef Středula s heslem "za třetinové odvody třetinovou sádru".

Srovnání nesrovnatelného

Srovnání odvodů na sociální a zdravotní pojištění není fér. Ano, jako celek daleko víc odvádějí zaměstnanci: ale také platí, že většinu odvodů za ně platí zaměstnavatelé a že jde o daňově uznatelný náklad. To, že firmy "štve", že musejí za zaměstnance odvádět vysoké sociální pojištění, je pravda. Stejně jako je pravda, že se snaží držet mzdovou hladinu co nejníže, protože je to nejjednodušší způsob zvyšování produktivity práce. A u vysokých platů manažerů se snaží o optimalizaci - třeba tak, že z nich udělají živnostníky. Až na to, že vyplácení odměn manažerům prostřednictvím jakékoliv optimalizace nemá se zdaněním "normálních" živnostníků nic společného.

Co se týká přímých odvodů jednotlivců, víc platí skuteční živnostníci. K tomu čerpají méně, protože si prostě nemohou dovolit být nemocní. Stejně jako není jejich doménou zneužívání sociálních dávek.

Pokud má stát problém s nízkým příjmem z daní či odvodů na sociální a zdravotní pojištění, ať se zaměří na úniky. A je jedno, jestli jde o DPH z karuselových podvodů či o podnikatele s domicilem v Belize, kteří platí nulové daně a jen základní sociální odvody při milionových příjmech, kteréžto řešení navíc nabízejí renomované poradenské firmy.

Podnikání jako trest

Dlouhodobě vytvářený dojem, že to jsou právě živnostníci, kteří zneužívají systém a měli by být potrestáni, vede k tomu, že být "podnikatelem" je v české společnosti synonymem k tomu, být "podvodníkem".

Výsledkem je, že podíl českých vysokoškolských studentů, kteří chtějí rozjet vlastní podnikání, je dlouhodobě jeden z nejnižších v Evropě. Pokud ve Skandinávii takto uvažuje až čtvrtina studentů a v západní Evropě zhruba patnáct procent, v Česku je to maximálně pět procent. Pro zbylých 95 procent je vysněnou budoucností velká korporace.

Živnostničení se tak stává často záležitostí nutnosti, nikoliv svobodné volby. O vlastní podnikání se často pokoušejí matky malých dětí poté, co zjistí, že jsou pro zaměstnavatele nezajímavé. Je volbou pro ty, kteří si nechtějí peníze "vysedět" na nekonečných poradách, ale snaží se o skutečnou práci. Často jde o řemeslníky, kadeřnice a mnohá další povolání, pro něž jde často o jedinou alternativu k mizerně placené práci mimo vlastní obor.

Těžko lze také najít zaměstnance, který zahajuje nový rok studováním všech možných nových daňových předpisů, hygienických norem, odpadového hospodářství či který nesmí zapomenout změnit nastavení odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které se zvyšuje každý rok. Anebo který každý měsíc vypočítává a posílá daň z přidané hodnoty. Či na poslední chvíli hledá v březnu účetního, protože není schopen vstřebat každoroční změny daňového formuláře, který se oproti slibům jakékoliv vlády nezjednodušuje.

Většina aktivit, které mají zaručit přísnější výběr daní, jde proti nejmenším živnostníkům, proti lidem, kteří jsou rádi, že dokážou uživit svoji rodinu. Pokud si někdo stěžuje, že nedostal stvrzenku, potom ji dostatečně nevyžadoval nebo chtěl "ušetřit". Neplacení daní je přitom trestný čin i ve stávající legislativě.

Země, která se dlouhodobě snaží o konkurenceschopnost, permanentně mění svoje zákony tak, že trestá jakoukoliv soukromou aktivitu. Žádný podnikatel se nemůže spolehnout na to, že to, co platilo loni, bude platit i letos.

Jakýkoliv recept na zlepšení daňových či sociálních výběrů začíná sice slovně vyjádřenou snahou "vybereme více a lépe", prakticky ale končí zvýšením procenta odvodů či zavedením dalšího poplatku, kolku, daňové kolonky. Protože to je jediná skutečná dovednost, kterou odborníci typu Středuly dokážou navrhnout.