Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Kdyby hnutí ANO mělo třeba miliardu korun

Zákon, který omezí financování politických stran a třeba jim stanoví limity na dary, je z větší části zbytečný. Pro pořádek, příslušný zákon se právě píše v koalici ANO, ČSSD a lidovců a mimo jiné stanoví dvoumilionové limity na dary od sponzorů nebo vznik nového „úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran“. Uvažuje se i o limitech na celé volební kampaně.

Pomiňme, že jde o podobné rozhodování, jako když poslanci hlasují o výši svých platů a podle toho to vypadá, ale soustřeďme se na dva důvody, proč tomu věnují takové úsilí. Asi není žádné velké tajemství, že méně bohaté strany vymýšlejí nějaký způsob, jak přiškrtit strany bohatší. Jak to vtipně vyjádřil Pavel Bělobrádek větou „pro nás je limit 80 milionů korun na kampaň legrační, protože to nikdy mít nebudeme“. Zadruhé, politici nám takhle formálně ukazují, že se jako něco dělá, aby „špinavá česká politika konečně vybředla z morálního bahna“, když použiji klasická klišé.

Peníze nejsou všechno

Ve Spojených státech už mimochodem v roce 2010 Ústavní soud ve sporu občanské iniciativy proti federální volební komisi rozhodl, že výdaje na volební kampaně nesmějí mít žádné stropy (i když v USA dárci posílají peníze nepřímo, tedy „nezávislým uskupením“, o nichž stejně všichni vědí, že podporují kandidáta XY).

Podstatnější je něco jiného. V Česku se už několikrát ukázalo, že masivní drahá kampaň vedená hlavně přes billboardy (považované za hlavní „nosič úspěchu“) nemusí automaticky zabrat.

Mám na mysli jednak kampaň ČSSD za Jiřího Paroubka v roce 2010, který si oblepením republiky vyinzeroval pouze vlastní pád. Nezabrala ani obrovská kampaň Strany práv občanů před dvěma roky. Naopak se ukazuje, že mnohem víc boduje dobrý nápad, který měla třeba TOP 09 s Karlem-Jamesem Bondem a Karlem-pankáčem. Takže, i kdyby bohaté hnutí ANO někde sehnalo miliardu korun místo dnešních 157 milionů, neznamená to, že upoutá několikanásobně víc voličů.

Nemluvě o tom, že při zastropování kampaní by určitě po noční Praze běhali Zorrové mstitelové a „bílí koně“, kteří by vylepovali plakáty s usmívajícími se kandidáty za ty „zbylé“ peníze, převyšující onen strop.

Vybíráme si svého drába

Už také vidím, jak politiky honí nějaká instituce, která se probírá jejich účty. Je absurdní, že je snadnější zřídit samostatný úřad než třeba na Nejvyšším kontrolním úřadě založit nové „oddělení pro politické strany“.

Šéfa nového samostatného úřadu budou navrhovat senátoři. Jistě, kdyby tam navrhovali nějakého „střelce“, jako třeba typově Ivo Ištvana, možná by dokázal za špatné hospodaření stran někoho i zavřít. Ale proč by to ti senátoři dělali?

Další fetiš v navrhovaném zákoně je transparentní účet, který má tu výhodu, že je tam transparentní jen to, co neplatíte přes jiné účty.

A konečně, strany budou povinny dávat podrobnější finanční zprávy. Určitě je vítám, bude o čem psát. Ale jak říká kolega z konkurenčního časopisu – tyhle zprávy jsou jen „přesným součtem neúplných čísel“.

Ostatně jako zaměstnanec novin mě může trochu sobecky těšit, že volební roky s tučnými kampaněmi vylepšují i naše příjmy. A kdyby platily nějaké limity, oni by ti sponzoři politických stran určitě vymysleli něco jinak a podobně vypečeného, za co svoje peníze utratit.