Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Když jsou slyšet jen Klaus a Okamura

Naše země leží uprostřed Evropy a tato poloha nebyla nikdy pohodlnější. Porovnejme to s třicátými léty minulého století, s dobou těsně po druhé světové válce nebo se studenou válkou. Tehdy bylo srdce Evropy tím snad nejhorším místem na kontinentu. Smrtelná nebezpečí mohla přijít z mnoha stran.

Dnes je tomu naopak, jsme obklopeni přáteli. Je to situace tak pohodlná, až jsme si ji přestali uvědomovat. A tak vymýšlíme hlouposti, jako je czexit.

V předvečer výročí vstupu Česka do Evropské unie je dobré si to připomenout. Na EU se díváme jen jako na dojnou krávu. Kolik nám pošle dotací, případně jakou část z nich jsme dokázali vyplýtvat na zbytečnosti nebo je rozkrást, místo abychom si za ně postavili dálnice, jako to udělali Poláci. Bližším pohledem sice zjistíme, že těch promarněných dotací je jen velmi málo, to už ale v mediální zkratce nikoho nezajímá.

Až Česko zbohatne natolik, že do společného evropského rozpočtu začne víc peněz odvádět, než z něj bude dostávat, bude těžké české členství v EU nějak obhajovat. Neustále se tu hádáme o dotace, ale zapomínáme na to, že vůbec nejsou tím nejpodstatnějším. Pokud už se na EU budeme dívat jen ekonomicky, neskonale významnější je fakt, že naše firmy působí na společném evropském trhu. Díky němu mají přístup k 500 milionů zákazníků. A to nás živí.

Uvědomme si, že dotace jsou drobné na přilepšenou, a zdůrazněme to podstatné: bez členství v jednotném trhu by naše země, a my všichni, razantně zchudla.

Jenže, jak řekl jeden slovenský diplomat − Češi si myslí, že jsou úspěšní navzdory EU, zatímco Slováci vědí, že jsou úspěšní i díky EU. V tomhle výroku je všechno. Představa o českých mistrech světa, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou. Neuvědomují si, že kdyby Česko před 14 lety nevstoupilo do EU, mělo by dnes blíž, řekněme, k Srbsku než k Německu.

Evropská unie má samozřejmě spoustu chyb. Jenže my mluvíme jen o nich. O výhodách naši politici většinou mlčí. Dělají to tak úspěšně, že v Češích dokázali vzbudit pocit, jako by EU naprosto selhávala a stála před zánikem. Přestože unie má mnoho vad a prošla spoustou krizí, v globálu jde o úspěšný projekt, politicky i ekonomicky. A to by v české debatě mělo zaznívat častěji.

Jsou Češi euroskeptici? Podle průzkumů ano. Bližší pohled ale ukazuje spíš to, že se o EU nezajímají, nerozumí jí. Veřejné mínění je odrazem toho, jakou úroveň mají naše elity − politické, mediální, akademické. Politici o unii většinou nevědí vůbec nic nebo jen omílají pár frází. Čest výjimkám, samozřejmě. Zpravodajství většiny médií se zplošťuje na výkřiky o diktátu Bruselu. A kolik akademiků pravidelně publikuje v médiích a vyjadřuje se k aktuálním společenským tématům, tedy i k Evropské unii?

I 14 let po vstupu do EU stále řešíme hlavně to, jestli v ní být, nebo ne. Je to přitom naprosto absurdní problém. Ekonomicky ani politicky nemůžeme být nikde jinde. Tedy pokud nejsme jako Václav Klaus mladší, který chce z EU pryč a přiznává, že bychom kvůli tomu o třetinu zchudli. Je příznačné, že geopolitické dopady czexitu ho nijak neznepokojují. Stejně jako jiné české politiky s větším než malým množstvím porozumění pro vše, co dělá Kreml.

To vše je ale jen důsledkem toho, jak za posledních 14 let čeští zastánci EU kašlali na jakoukoliv debatu. Neměli potřebu s občany mluvit o tom, co nám členství v unii přináší a čeho se kvůli němu naopak musíme vzdát. Nebo o tom, jaká podoba unie je v českém zájmu a jak a s kým by ji Česko mělo prosazovat. Považovali za samozřejmé, že výhody jasně převažují nad nevýhodami a že to přece musí pochopit úplně každý.

Důsledky vidíme dnes. Racionální debata vymizela s tím, jak jsou ohledně Evropské unie slyšet hlavně ideologové jako Václav Klaus mladší a jeho část ODS nebo dezinformátoři jako Tomio Okamura. Proevropský tábor jen reaguje na témata, která do debaty vnášejí oni. To je bitva, která se nedá vyhrát. Je na těch, kteří české členství v unii považují za životní zájem této země, aby se probrali z letargie.

30.4. 2018
Zdroj: Hospodářské noviny