Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Když vítěz nenabízí smír…

Budeme v této zemi žít i nadále a navzájem se potřebujeme. Volby jsou za námi, je načase smířit se s naším sousedem.

Sláva vítězům, čest poraženým, říká se. Ale kde je ta sláva a kde je ta čest? Kde je sláva vítězů, kde je radost národa ze zvolení a kde je čest, již má vítěz prokázat poraženým?

Je na vítězi udělat toto gesto, nabídnout poraženému ruku a zahájit smír, neboť volby jsou vždy rozhádané. Místo toho byla prezidentská řeč pokračováním sebeoslavy Miloše Zemana Milošem Zemanem. Sám okatě prozradil, oč mu ve volbách šlo: nikoli o směřování republiky, nikoli o blaho lidu, nikoli o zastavování migrace. Šlo mu hlavně o to, dokázat si, že vyhraje, že dosáhne svého posledního vítězství. Zeman odejde neporažen. Gratulujeme.

Není pravda, co prorokoval Václav Klaus těsně po volbách: "Jsem stoprocentně přesvědčen(!), že kdyby to dopadlo opačně, tak to Miloš Zeman a jeho lidé přijmou, zatímco mám hrůzu, že dnes to tak úplně nebude." Až tak daleko může jít zkreslení reality, vlastní přesvědčení o vlastnostech protistrany. Ta přitom přece bez čehokoli uznala vítězství prezidenta Zemana − a pogratulovala mu − ještě před ukončením hlasování.

Stalo se ale i něco jiného. Jednoznačný, respektovaný a nikým nezpochybněný vítěz voleb, prezident Zeman, nebyl schopen ustát vítězství a ihned se pustil do protistrany, ať už konečně drží ústa, spíše tedy hubu, jak se přesněji přeloží anglické shut up. Nevím o tom, že by se něco podobného v dějinách demokratických střetnutí ve vyspělých zemích stalo.

Začít smírem je tedy na vítězi. Ale pokud se něčeho podobného nedočkáme (smířit zemi sliboval Miloš Zeman již před pěti lety), můžeme začít my, jejichž naděje v těchto volbách prohrály. Zkusme se tedy podívat na jeho dobré vlastnosti.

Když byl Zeman zvolen poprvé, nikdo po něm nešel. Druhá strana v klidu uznala vítězství a šlo se dál, hlas lidu, hlas boží. Zeman v prvních chvílích udělal kroky, které budily sympatie i té části veřejnosti, která jej nevolila. Vyvěsil vlajku EU, podepsal euroval, dojmenoval soudce a my měli radost. Po Klausovi v dobrém slova smyslu normalizoval naši zemi v očích našich i světa. Nutno říci, že měl lehkou roli, po Klausově prezidentství zakončeném amnestií byli všichni rádi za změnu.

Až časem se to tak agresivně rozhádalo. Co tím chci říct? Proti Zemanovi jako osobě nikdo nic moc a priori neměl, staré hříchy a zvláštnosti kampaně byly zapomenuty. Dokonce si vzpomínám, že jsme se v době, kdy byl Zeman na Vysočině, s mým kamarádem Radkem Špicarem shodli, že z lidí, které jsme ještě nepotkali, by nás nejvíce bavilo sejít se s Bolkem Polívkou a Milošem Zemanem. Nikdy jsem jej nevolil (koneckonců Polívku také ne), ale říkali jsme si, že večer by to byl zajímavý. Nakonec se to i splnilo a párkrát jsem se se Zemanem víceméně pracovně viděl − jednou jsme si ve dvou dlouho povídali o kýžených proměnách fiskální politiky. A bylo to příjemné, jak to s profesionálními politiky bývá.

Opakuji to často: jak Klaus, tak Zeman sehráli klíčovou roli v transformaci, byť ji dělali svébytně a kontroverzně, to už holt tak je. Až později, v symbolických rolích (tedy prezidenta) si svými výroky vytvořili více nepřátel a kritiků než svými činy jako pre­miéři. Aby bylo jasno, my nemáme nic proti vám, my polemizujeme s vašimi pozdějším názory. Kdybyste se nevmanévrovali sami tam, kde nyní jste, vaše mladší verze by byla typickým představitelem "kavárny". Není větších pražských profesionálních, akademických, řešení znajících mluvičů a nic-pořádného-nedělačů než vás dvou zamlada. A to není kritika, ale lichotka.

Ponaučení z toho pro nás všechny je toto: Zaprvé, je načase definitivně pohřbít Václava Havla; jemu podobný politik se zkrátka rodí jen párkrát v dějinách národa. Zadruhé, musíme se − všichni − snažit počítat i s opačnou stranou mince. Někdo rád dechovku a na rock ho nepřemluvíte sebelepší kampaní. Budeme spolu žít, navzájem se potřebujeme, jsme na sobě existenčně závislí. Až do Zemanova prezidentství jsem měl pocit, že se máme rádi. Tento dvojí lid se rozvádět nebude, ani nemůže, a je načase se smířit s naším sousedem, se kterým máme dvojdomek. Ale nebudeme si u toho říkat, kdo má držet hubu, ano?