Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Komunisté míří k moci. V Česku není extrém jako extrém

Po dvaceti osmi letech se nezadržitelně sunou k moci komunisté. Obě aktuální varianty druhé vlády Andreje Babiše počítají se závislostí na hlasech následovníků Klementa Gottwalda a Gustáva Husáka. Ať vyhraje varianta ANO + ČSSD s podporou KSČM, nebo varianta menšinové vlády ANO s podporou SPD a KSČM, soudruzi si budou moci zapsat do kalendáře vedle Vítězného února 1948 i Vítězný duben 2018. Jde jen o to, jak moc na to Česko tentokrát doplatí.

Cesta komunistů k moci má jeden zajímavý aspekt: je až neuvěřitelně hladká. Zatímco možnost spolupráce s nahnědlou partají Tomia Okamury vyvolává vášnivý odpor i v hnutí Andreje Babiše, na holport s komunisty se celá politická scéna dívá když ne rovnou smířlivě, tak určitě rezignovaně. V Česku zkrátka není extrém jako extrém. Čím to, že s rudými ano, když s nahnědlými ne? Teoreticky vzato jde o novou aplikaci starého a zřejmě nevykořenitelného omylu, že komunismus je nějakým způsobem lepší než fašismus. Není. Obě ideologie jsou bytostně antidemokratické, i když se jejich aktuální verze snaží markýrovat opak. Obě se proto právem vejdou do dikce trestního zákona (paragraf podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka). I pokud jde o počty obětí, vycházejí oba politické směry zhruba nastejno. A když se od fašismu odečte německý nacismus (což je pro aktuální účely docela namístě, protože takový Tomio Okamura jistě není nacista), je počet obětí komunismu dokonce násobně vyšší. Přesto jsou komunisté u nás chápáni jako ti "hodnější" extremisté. Viděno zvnějšku je to hodně podivné.

Prakticky vzato je to ale vlastně logické. V Československu bylo před rokem 1989 milion a půl členů komunistické strany. Každý nějakého (ex)komunistu zná, skoro každý měl nějakého člena partaje v rodině. Takže i když jsme si po listopadu 1989 do zákonů de facto napsali, že komunisté jsou extremisté, v jádru to společnost nepociťuje tak ostře. "Vždyť to vlastně za komunismu nebylo tak hrozné," zaslechneme častěji než občas. Nakonec sám premiér Andrej Babiš, člen komunistické strany od roku 1980, o sobě mohl v klidu prohlásit, že byl komunistický prospěchář a jeho voličům to pranic nevadilo. A nevadí jim ani to, že byl dokonce evidovaným spolupracovníkem StB. Tolerance ke komunismu a ke všemu, co s ním bylo spojené, je tak v jádru vlastně projevem benevolence společnosti k sobě samé; projevem kolektivní neochoty dívat se do zrcadla. Formálně jsme se s komunismem vyrovnali, fakticky ne.

V praxi to pak znamená, že sice máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale na partaj, která je nástupnickou organizací KSČ a od minulosti se distancovala pouze stylem chytré horákyně, se řada lidí dívá vcelku smířlivě, což se projevuje při dnešních jednáních o vládě.

Není to příliš moudrý přístup. Ač komunisté nyní tvrdí, že jsou demokratickou stranou, jejich pojetí demokracie plasticky předvádí webová prezentace k výročí převratu z února 1948. Na pozadí dobové kolorované fotografie davu čteme: "Před 70 lety vyhrála většina. Demokraticky!" Pro lepší efekt je sdělení doplněno velkou rudou hvězdou. Ne, komunisté nic nezapomněli, nijak se nepoučili. Jsou pořád stejní, jen přizpůsobují slovník aktuálním potřebám.

Na tom, jak si dnešní komunisté berou do úst demokracii, je ale hlavně hezky vidět, že demokracii nelze v žádném případě redukovat na vládu většiny. Takové pojetí totiž často vede k tomu, že menšina skončí roztrhaná na cucky. I když nějaká ideologie či strana získá masovou podporu, neznamená to, že je s ní všechno v pořádku.

Demokrata z někoho nedělá to, že ho lidé zvolili, což by si mohl mimochodem uvědomit například i Andrej Babiš.

Nebo ještě jinak: i když se z extrému stane početně vzato mainstream, stále zůstává extrémem ve smyslu projevů a možných důsledků. Česko, zdá se, smysl pro tuhle distinkci pomalu ztrácí.

A to je zřejmě ta nejhorší zpráva, která je s návratem komunistů k podílu na moci spojena.