Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Komunisté odřezávají západní kotvu Česka

Do jednání o české vládě vtrhla globální politika. Komunisté pohrozili, že když v programovém prohlášení zůstane bod, který počítá s posílením zahraničních misí české armády, může Andrej Babiš na jejich podporu zapomenout. Jde zjevně do tuhého. Zahraniční mise armády, to není nějaká technikálie; je to náš zásadní příspěvek NATO, příspěvek ke kolektivní obraně. Bez velké nadsázky lze říci, že to je kotva, která nás drží na Západě. A komunisté se ji pokoušejí odříznout.

Při jednání o vládě se tak najednou hraje o samotnou civilizační příslušnost Česka. A nikde není psáno, že to nakonec musí dopadnout dobře.

V poslední době se stalo módním říkat, že komunisté jsou vlastně už jen neškodní strejci a tetky, pro které staré ideje představují jen fasádu, za níž si mohou provozovat svoje kšefty a kšeftíky. Jenže, jak nyní vidíme, není to možná popis nepřesný, ale zcela určitě není vyčerpávající.

I gumovost komunistů, symbolizovaná pragmatismem předsedy Vojtěcha Filipa, má svoje limity. A jedním z nich je právě vztah k NATO.

Důvod? Pud sebezáchovy. Voliči komunistů jsou povětšinou lidé, kteří se zásadně vymezují proti směru, kterým se Česko po roce 1989 vydalo.

Nostalgicky vzpomínají na reálný socialismus, na "jistoty", "pořádek", vzhlížejí k putinovskému Rusku, které si asociují s poměry, jež jim konvenují. Naopak NATO je pro ně něco jako kolektivní čert a české členství v alianci synonymem zla. Kdyby vedení KSČM jen tak kývlo na podporu vlády, která chce posílit českou vazbu k NATO, padl by pro ně jeden ze základních důvodů, proč vlastně komunisty volit.

Už neplatí, že tito lidé nemají v politickém smyslu kam jít − je tu SPD, která s komunisty ve dvojboji "nechceme NATO − máme rádi Putina" nadmíru úspěšně soutěží.

Sledujeme vlastně úsměvný paradox: komunisty tlačí k protialianční "zásadovosti" při jednání o vládě hlavně ryzí sebezáchovný pragmatismus. Ale to je vedlejší. Důležitý je neblahý efekt, který to na českou politiku má.

Osmadvacet let byly v Česku u moci partaje, které západní příslušnost nejenže nezpochybňovaly, ale braly ji zcela přirozeně za svou. Komunisté jsou jiní. Jejich chystané mocenské angažmá představuje drsný civilizační zlom. A je třeba jasně říci, že jsou za něj zodpovědní výhradně ti, kdo je k moci pouštějí.

Andrej Babiš sice může skuhrat, že mu nic jiného nezbývá, protože s ním nikdo jiný do vlády nechce, Jan Hamáček zase prohlašovat, že brání "většímu zlu" či že mu jde o záchranu ČSSD. Na jejich odpovědnosti to nic nemění. Pistoli u hlavy jim nikdo nedrží. Na odporu komunistů k zahraničním misím české armády je jasně vidět, že vládnout s nimi opravdu není totéž jako vládnout s jakoukoliv jinou stranou.

Je samozřejmě možné, že od komunistů je to celé jen hra, jak zvýšit vlastní cenu: ošívají se kvůli zahraničním misím a ve skutečnosti jim jde jen o to, aby získali více postů − či lepší − ve státních firmách a na ministerstvech. Finální kšeft ve stylu "vy si plňte své spojenecké závazky a nám dejte křesla a prachy" asi není úplně vyloučený. Ale z důvodů, které jsou popsané výše, by to byl pro komunisty risk.

Otázky jsou tak dvě: kam až budou ochotni komunisté zajít a do jaké míry jim bude ochoten vyjít vstříc Babiš a zejména ČSSD, ve které aktuálně sílí proruský proud reprezentovaný místopředsedou Jaroslavem "Nočním vlkem" Foldynou.

V téhle souvislosti nelze pominout ani roli prezidenta Miloše Zemana. Ten je nejaktivnějším příznivcem vlády nejen s podporou komunistů, ale i s SPD. Prezident samozřejmě ví, že je-li prozápadní vláda s podporou KSČM problematická, prozápadní vláda s podporou KSČM a SPD by byl už totální oxymóron. A lze se domnívat, že tuhle variantu netlačí přesto, že to tak je, ale právě proto…

Výsledek těžko odhadovat. Nicméně už jen to, že se naše spojenecké závazky staly předmětem jednání o podpoře vlády, znovu potvrzuje, že se Česko nachází v bodě zlomu.