Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Konec velkého boje s korupcí

Všechno krásné jednoho dne končí, a tak i Česko na počátku roku 2015 pomalu uzavírá jednu dosti významnou kapitolu nazvanou "boj s korupcí". Trvala čtyři roky, stejně jako jeden volební nebo olympijský cyklus. Kdybychom chtěli určit přesně její začátek, vybrali bychom nejspíš datum 3. ledna 2011, kdy se nejvyšším státním zástupcem stal osmatřicetiletý, veřejnosti neznámý právník Pavel Zeman, trávící tehdy už šestý rok v Haagu jako český zástupce u Eurojustu.

Romantické povahy v tom viděly příjezd tajemného cizince, muže odnikud, do města, aby v něm nastolil znovu právo a spravedlnost po letech vlády zločinu. I střízlivější typy patrně uznají, že Zemanův nástup znamenal převrat. Někteří lidé by dokonce možná rovnou mluvili o státním převratu.

Teď Zeman začíná svůj pátý rok, a jestli se ve funkci dočká i příštího výročí, není vůbec jisté. Naopak velmi pravděpodobné je, že všechny Zemanovy velké plány, hlavně nový zákon o státním zastupitelství, se odkládají - nejspíš na nikdy. Zavřete oči, odcházíme.

A teď budeme bojovat

Teoreticky se v Česku s korupcí bojovalo vždy. Miloš Zeman přivážel v Zemáku poselství o nadcházející akci Čisté ruce po celou volební kampaň roku 1998. Uspěl. Výsledkem protikorupčního tažení se pak během jeho vlády pokryté ODS stal jeden ministr z jeho vlastní strany, zavřený za vykradení továrny na kočárky, a následné převzetí kádrové politiky policejních útvarů dvojicí personalistů Miroslav Šlouf - František Mrázek.

Jenže někdy před pěti lety bylo jasné, že už to takhle dál nejde. Společnost, zasažená nejhorší ekonomickou krizí od počátku 90. let, začala být tváří v tvář takovým zprávám, jako byl například tehdejší první účet za nefungující Opencard ve výši 888 milionů korun, poněkud neklidná. "Někdy na jaře 2010 jsme pochopili, že stát opravdu řídí mafie," řekl mi nedávno jeden z vrcholných politiků ODS té doby. Byl to asi dobrý postřeh, jen přišel poněkud pozdě. Začala obtížná operace. Do logiky těch časů ovšem taky zapadá, že Pavel Zeman musel spolu s ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem nejprve vykonat seznamovací návštěvu u západočeského hybatele dění v ODS Romana Jurečka. Jak Pospíšil později vysvětloval, bylo to nezbytné kvůli "podpoře uvnitř ODS".

"Boj s korupcí" dnes samozřejmě už zní jako nesnesitelný kýč, fráze, pod niž se schová cokoliv. Když se tak dobrovolně pojmenovala v létě 2010 Nečasova vláda, dalo se to přeložit i tak, že situace už se zcela vymkla kontrole, takže nebude až takové překvapení, pokud se s tím nepodaří něco udělat, ale voliči na to slyší. Jenže existuje ještě jedna varianta, kterou tenkrát bral vážně asi málokdo. Že se totiž možná něco i dít začne. A protože se situace opravdu poněkud vymkla kontrole, budou teď lítat třísky.

Zpomalte, přátelé

Téměř bez většího zájmu publika se loni v českém parlamentu odehrály pozoruhodné věci. Sněmovna i Senát odmítly vydat ke stíhání dva své členy. (Kvůli změně ústavy z roku 2012 to ale už neznamená doživotní beztrestnost, jen odklad do konce mandátu.) Sněmovna v červnu podržela poslankyni Zuzanu Kailovou (ČSSD), Senát v prosinci Milana Pešáka z ODS. Kailovou chtěla policie stíhat za údajně předraženou akci "vítání nových občánků", Pešáka za hlasování v zastupitelstvu Prahy 11 o prodeji pozemků roku 2010. Ano, oba případy vypadají na první pohled poněkud zvláštně, především ten Pešákův, kde policie chce dostat za mříže 39 členů zastupitelstva.

V čem je háček? Nejspíš v tom, že tak před dvěma třemi lety by to poslanci ani senátoři skoro jistě neudělali. Třeba bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová (TOP 09) je stíhána za údajně předražený nákup letadel CASA, o kterém rozhodla kolektivně vláda Mirka Topolánka v roce 2009. Sněmovna ji v létě 2012 vydala ke stíhání bez větších cirátů. Parkanová dodnes čeká na soud a patrně ještě dlouho bude, protože boj je boj. Podobně je na tom bývalý pražský primátor a dnes poslanec ODS Bohuslav Svoboda, kterému sněmovna sebrala imunitu loni v únoru kvůli bizarní kauze Opencard. Jen tak mimochodem, pro vydání Svobody hlasovalo devatenáct poslanců ČSSD - pro vydání své kolegyně Kailové ani jeden jediný.

Je to docela srozumitelný vzkaz: A dost, přátelé. Takhle by to dál nešlo. Jestli se dnes na něčem Malá Strana shodne téměř bez výhrad, je to právě pocit, že nám "boj s korupcí", pod který dnes spadne skoro každá zakázka, jež se zdá policii nějak podezřele drahá, přerostl přes hlavu.

A není to ani pocit nijak nový. Ve skutečnosti sílí od chvíle, kdy policie v noci 14. května 2012 sebrala se sedmi miliony středočeského hejtmana a poslance ČSSD Davida Ratha, který tak získal dlouho očekávaný titul "první velké ryby". (Připomeňme si ale, že dodnes neodsouzené ryby.) Kdo si ovšem vzpomene na schůzi sněmovny, kde se o vydání Ratha hlasovalo, ví, jaké - řekněme - rozporuplné pocity tam všeobecně vládly. Ten nejsdílenější by šel shrnout do prosté otázky: Kdo další je teď na řadě? O Vlastě Parkanové, která srovnala skóre mezi tehdejší opozicí a koalicí na 1:1, už byla řeč. O rok později pak pánové Ištvan se Šlachtou napochodovali přímo k premiéru Nečasovi na Úřad vlády. Jedna celá politická éra skončila.

Děkujeme, odejděte

Od té doby sbírá politická elita argumenty, proč a jak policii a státnímu zastupitelství zase přitáhnout uzdu. A ne že by se nedaly najít. Tím posledním může být třeba předvánoční rozhodnutí pražského soudu, který vrátil státnímu zástupci obžalobu na zmiňovaného Svobodu, jeho nástupce Tomáše Hudečka a další bývalé pražské radní za snahu zachránit Opencard aspoň tak, aby se Pražané nemuseli vracet k papírovým tramvajenkám. A vzkázal, aby návladní laskavě udělal práci pořádně a obstaral si solidní důkazy.

V téhle houstnoucí atmosféře se teď velmi obtížně jedná o novém zákonu o státním zastupitelství, podle délky jeho projednávání jedné z nejobtížnějších norem posledního desetiletí. V roce 2013 návrh sepsaný ještě Nečasovou vládou (za značného Zemanova vlivu) prošel prvním čtením, jenže předčasné volby znamenaly, že celé kolečko musí začít znovu. A pokud už při prvním pokusu byla ve sněmovně nálada velmi skeptická, teď to vypadá, že někdejší Zemanovy plány na zrušení vrchních státních zastupitelství a vznik protikorupčního speciálního útvaru při jeho úřadu nemají šanci projít.

Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková, jejíž hnutí se k moci dostalo jen a jen díky protikorupční vlně posledních let, má na věc značně odlišný pohled než její předchůdci Jiří Pospíšil a Pavel Blažek z ODS. Velmi zjednodušeně jde o to, jak velkou míru samostatnosti má státní zastupitelství jako součást výkonné moci mít. Zeman si pochopitelně přeje co největší, Válková to nehodlá připustit. Svůj návrh měla předložit už loni v létě, pak na konci roku, ale ani to se jí nepovedlo stihnout, takže další termín zní konec června 2015.

A nejvyšší státní zástupce, který v prosinci sepsal k návrhu seznam 44 připomínek, v tomhle souboji logicky nemůže vyhrát. Je to slušná ironie osudu, ale Zeman spolu s pražskou vrchní návladní Lenkou Bradáčovou už nikdy nebudou mít takovou politickou podporu jako za vlády ODS a ministra Pospíšila. ODS se velmi pomalu vzpamatovává v opozici, Pospíšil sedí za TOP 09 v Evropském parlamentu a Bradáčová se Zemanem zůstávají jako symboly časů, které končí.

Vláda stále ještě podle platného zákona může Zemana odvolat z hodiny na hodinu na svém příštím zasedání, to by ale byl zbytečně netaktický krok. Jednodušší bude počkat, až Zeman splní své prozatím neveřejné výhrůžky a na svou funkci rezignuje sám. Že je to příliš divoký scénář? Jistě, zní to tak. Zhruba stejně, jako kdyby vám před čtyřmi lety někdo řekl, že policie bude zatýkat poslance na ulici a státní zástupci budou chtít stíhat českého premiéra.

2.1. 2015
Zdroj: iHned.cz