Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Krotitelé dluhů vyměkli

Čeští kibicové léta radí Evropě, jak má zvládnout dluhy, ale domácí úkoly neplní. Finanční ústavu a dluhovou brzdu zavedeme jako jedni z posledních a ve velmi měkké verzi.

V tradici českého domácího kutilství vzniká finanční ústava a dluhové brzda, která má zemi držet finančně pohromadě do doby, než Česko přijme euro a jeho daleko drsnější chomout. Čeští politici již pochopili, že jim omezování výdajů žádné body navíc nepřinese. Brzdící efekt bude proti Evropě maximálně poloviční. A v nejbližších pěti letech bude „brzda“ fungovat spíše jako plyn.

Již třetí česká vláda v řadě zkouší navrhnout, že ústavním zákonem omezí apetit žít na dluh, předá část řízení veřejných financí autopilotovi a nechá do kabiny nakouknout i cestující. Ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti zkouší zavést něco velmi samozřejmého, co drtivá většina rodin a jednotlivců v osobním životě chápe a nevyhnutelně se podle toho chová. Dlouhodobě je možné utratit jen peníze, které vydělám, a půjčit si lze jen to, co můžu bezpečně splácet i v dobách, kdy se moc nedaří.

Finanční a poté evropská dluhová krize podlomily zdraví veřejných financí i sebevědomí politických elit natolik, že pod tlakem věřitelů přistoupily na odvykací kůru od závislosti na trvale ztrátovém hospodaření. Pakt stability a růstu, který „hlídal“ roční schodek pod třemi procenty a nahromaděné veřejné dluhy pod 60 procenty ročního výkonu ekonomiky (HDP), se stal historickým propadákem.

Největší hříšníci pokračovali v zadlužování i v dobách štědrých, natož v letech krizových. Pro země platící eurem již třetím rokem platí nová přísnější pravidla pro sestavování a kontrolu veřejných rozpočtů. Dlouhodobě tolerovaný schodek (očištěný od výkyvů ekonomiky) je nově jen půl procenta HDP. Vlády také nutí k průběžnému splácení starších dluhů, aby se vrátily v průběhu dvaceti let zpátky za původní čáru – k udržitelné úrovni zadlužení ve výši šedesáti procent.

Tak budou tresty, nebo ne?

Až v nejbližších letech se uvidí, zda nová pravidla budou národní vlády dodržovat a Evropa hříšníky trestat. Nebo zda si opět jako v minulosti budou mýt nad schodky ruce a na summitech jim hrozit prsty místo citelných sankcí.

Česká republika této kazajce jako nečlenská země eurozóny unikla s tím, že připraví vlastní, ušitou sobě na míru. Po pár letech slovní ekvilibristiky a vysvětlování, proč to českým krejčím nejde, byla letos v lednu vláda upozorněna Evropskou komisí, že již uplynuly lhůty na zavedení i těchto dohod, které se týkají nečlenů eurozóny. To se kibicům stává…

Navrhovaná verze české finanční ústavy je příkladem zákona, který v hloubi veřejné moci nikdo nechce. Zavést pevnější hranice toho, kolik smím utratit? Omezit neustále schodkové hospodaření? Nechat nahlédnout outsidery do toho, z čeho se při přípravě rozpočtů vychází? Vytvořit alternativní mozkové centrum hodnotící hospodářskou politiku vlády?

Nacpat se před půstem

To skutečně není žádný politický šlágr. Při přípravě finanční ústavy se také nahromadil neobvykle vysoký počet připomínek. Část z nich směřuje k pochopitelnému závěru, že podobné zákony nemají smysl.

Připravovaná kazajka vychází z moudra, že před půstem je potřeba se řádně nacpat. Pro vládu je volná, přísnější je na obce a zdravotní pojišťovny. Návrh počítá s tím, že si veřejné rozpočty budou moci dopřát strukturální deficit (tedy dlouhodobý bez ohledu na fázi ekonomického cyklu) ve výši jednoho procenta HDP. To je v dnešních cenách čtyřicet miliard ročně.

K této – proti Evropě dvojnásobné hodnotě – se však umravníme v nejlepším případě až v roce 2020. Do té doby si ještě ministr financí dopřeje v roce 2017 polštář dalších 0,75 procenta (30 miliard), který se bude o třetinu ročně snižovat.

K tomu je nutné navíc připočíst vliv jednorázových i případně „únikových“ položek, které se do limitu počítat nebudou. Proti tomu budou existovat nápravná opatření, která však lze – po dohodě s novými hlídači schodků – zmírnit.

Do doby, než veřejný dluh vystoupá až k hranici 55 procent, se tudíž nic dít nebude. K volné útratě na dluh je (v dnešních cenách) zhruba 500 miliard korun. Až dosáhne šedesáti procent, vláda „navrhne opatření vedoucí ke snížení této výše“.

Z tak silného závazku jde skutečně strach. Navrhovaná finanční ústava, jejímž hlavním smyslem jsou trvale udržitelné veřejné finance, ve svém důsledku zavádí trvale schodkové hospodaření. Jen těžko se někdy najde ministr financí, popřípadě vláda, která se sešněruje více, než jí přikazuje zákon.

Před dvěma týdny, kdy o finanční ústavě měla vláda jednat poprvé, bylo na programu i snížení věkové hranice pro odchod do důchodu u horníků. To je skutečná Pandořina skříňka představující do budoucna závazky v řádu až desítek miliard, zvlášť pokud se obdobně inspirují další profese. Touha páchat „dobro“ s penězi, které mi nepatří a které nemám, zavazovat budoucí generace k novým a čím dál větším závazkům, je nekonečná.

Proto svěrací kazajku potřebujeme – a to dokonce i takovou, v které zatím chybí šněrování.

24.2. 2015
Zdroj: Mladá fronta DNES