Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Levici má pomoci z hrobu kostlivec státního tatínka

Komunisti mají ve Sněmovně patnáct poslanců a socialisti také patnáct, tedy dohromady jen hubených třicet. Časy, v nichž kdysi, za Špidlovy éry, činil tento součet ohromujících 111, se už asi nikdy nevrátí, ale i tak by soudruzi a přátelé z levé části spektra nemuseli na vlastní sebedestrukci pracovat tak usilovně.

Příkladem budiž snaha řešit problém rodičů (nejčastěji matek), jimž jejich partner neplatí výživné na děti. Neboli pokus zaujmout levicového voliče alespoň něčím, když už jim vysavač všech chytlavých témat Andrej Babiš vykrádá z programů tu zvyšování důchodů, tu pravidelný růst minimální mzdy anebo čtvrtinové jízdné ve vlacích a autobusech pro penzisty a studenty.

KSČM a ČSSD se teď probraly tématy, jež Babiš vypaběrkoval, a shodně si zvolily neplacení výživného. Je to věc, kde tolik nehrozí, že by jim ji hnutí ANO vyfouklo: sice se k jeho řešení zavázala už minulá Sobotkova vláda, zákon napsala a poslala do parlamentu, ale tam ho nakonec babišovci zazdili. I když byli zvyklí na ledacos, řešení ministryně Marksové jim přišlo neúnosně levičácké.

Teď je téma na stole znovu, za posledních dvacet let už alespoň podesáté. Ale ne že by si ČSSD a KSČM společně sedly a napsaly návrh dohromady, když už nota bene stejně budou možná brzy sedět v jedné vládní většině. Na začátku března přišla se svým návrhem ta rudější patnáctka, včera představila vlastní návrh ta oranžová.

V obou jde přitom o totéž: místo rodičů, kteří neplatí výživné, se bude angažovat stát. Liší se jen technika – komunisti chtějí rodiče bez výživného přímo dotovat, zatímco socialisti sní o tom, že to bude jen jakási záloha, kterou pak stát na nezdárném rodiči vymůže. Fakticky je to totéž, odhady mluví o tom, že se podaří vymoci zpátky sotva tři procenta závazků. I opatrné výhledy počítají s tím, že to stát přijde ročně zhruba na miliardu.

Nápad má v sobě tisíc chyb: stát přiznává neschopnost vymáhat dluhy, upřednostňuje se jedna skupina věřitelů před jinými, posiluje vměšování eráru do rodin, relativizuje odpovědnost při hledání partnera atd. V lepším případě se dvě levicové patnáctky vystřílí navzájem a zákon opět spadne pod stůl.

V horším případě si ho protlačí do programu vlády a hrozí, že by mohl projít. Protože neprůchodnost politických zhůvěřilostí je veličina relativní. Viděli jsme to u protikuřáckého zákona nebo přímé volby prezidenta. Nevyšlo to napoprvé? Zkus to podesáté!