Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Lidový dům z karet

Sociální demokraté se mezi sebou začali řezat. Jde o vztah k Miloši Zemanovi i o funkce. Ať už spor vyvolaný prezidentovým odmítáním Miroslava Pocheho na ministerstvo zahraničí dopadne jakkoli, ČSSD prohrála. Na vzájemné hádky a boje totiž voliči opravdu nejsou zvědaví.

Už před začátkem referenda o tom, zda mají vstoupit do vlády s ANO, mnozí socialisté prorokovali, že ať už bude výsledek jakýkoli, strana zůstane rozdělená na nesmiřitelné tábory. Přesně v polovině hlasování se ukazuje, že to zřejmě bude ještě horší.

V ČSSD se už totiž nehádají pouze zastánci a odpůrci koalice s hnutím Andreje Babiše, ale i její podporovatelé mezi sebou. Pragmatismus, vzájemné okopávání a intriky si téměř nezadají s děním v americkém seriálu Dům z karet. Mimochodem, začátek příběhu bezskrupulózního Franka Underwooda, který to dotáhne až na prezidenta USA, začíná tím, že mu byla odepřena pozice ministra zahraničí…

Kvůli této funkci nyní vypukla mezi socialisty otevřená válka. Prezident Miloš Zeman odmítá šéfem diplomacie jmenovat neoficiálního šéfa pražské ČSSD Miroslava Pocheho, kterému vyčítá „vítačství“. Na pozadí lze tušit, že Poche a „jeho“Praha při prezidentské volbě podpořili Jiřího Drahoše.

Zatímco prezidentovi straničtí příznivci v čele s Jiřím Zimolou, Michalem Haškem, Zdeňkem Škromachem či Jaroslavem Foldynou vykládají, že by ČSSD měla Zemanovi vyhovět, a jako adepta na „zamini“jmenují Zemanem preferovaného Jana Kohouta, předseda Jan Hamáček musí s Pochem držet basu. Europoslanec s vlivnými spojenci v regionech totiž ve straně tahá za nitky. To oni významně pomohli k Hamáčkovu zvolení stranickým šéfem, mají lví podíl na obnovení jednání s ANO a zřejmě i na zajištění kladného výsledku referenda. Pokud by se proti nim šéf ČSSD postavil, mohl by to být konec snů o vládě i jeho samého. „Zemanovci“jsou totiž sice hodně slyšet, ve straně jsou však ve výrazné menšině.

Navíc Hamáček sice od počátku usiluje o dobrý vztah s prezidentem, ale dobře ví, že pokud mu v takto zásadní věci ustoupí, může Zemanovi rovnou odevzdat klíče od Lidového domu a vedení strany.

Ego versus ego

Dokud se zdálo, že Zeman sice hartusí, ale nakonec Pocheho nominaci ustoupí, drželo se v ČSSD jakési příměří. Zimola sice vykládal, že by prezidentovi vyhověl, ale na jednání předsednictva hlasoval o ministrech včetně Pocheho pragmaticky pro. „Náplastí“měla být nominace do čela resortu zemědělství, o exministra Rusnokovy vlády Miroslava Tomana prý totiž Zeman hodně stojí. Hamáčkovi podporovatelé zavřeli oči. Poche sice Zimolovi výhrady neodpustil, ale v zájmu udržení naděje na souhlas prezidenta vesměs také držel lajnu.

Po čtrnácti dnech referenda se v ČSSD pokládá za hotové, že vláda s Babišem získá zelenou. Zeman stále vysílá signály, že tentokrát „nevyměkne“. Tuší to i parta okolo Pocheho, proto mohou jít skrupule stranou a začíná otevřený boj kdo s koho. Vlivný východočeský zákulisní hráč Jaroslav Špaček si v sobotní MF DNES nebral servítky. Zimola, Hašek a Škromach jsou Zemanovi trojští koně, vztah k prezidentovi nesmí být servilní a lokajský, a když nebude ministrem Poche, tak ani Toman. Zimola s Haškem reagovali slovy o Sobotkových pohrobcích či o „veksláčcích“.

Pokud do této chvíle existovalo aspoň promile šance, že prezident nakonec Pocheho nominaci ustoupí, teď už je prakticky nulová. Miloš Zeman je bojovník a v bitvách se vyžívá.

Vzhledem k tomu, že má stále dobrý přehled o dění v ČSSD, je otázkou, čeho chtěl vlastně docílit. Buď lze přistoupit na tezi, že Zemanovi skutečně vadí Pocheho někdejší hlasování v europarlamentu pro uprchlické kvóty, či podpora Drahoše. Nebo se domníval, že oslabením Pocheho a jeho spojenců – vesměs bývalých „sobotkovců“– přechýlí stranické poměry ve prospěch „zemanovců“. Přičemž pak Hamáček pragmaticky otočí kormidlo jejich směrem.

Jelikož tato úvaha působí při znalosti reálií ČSSD docela naivně, mohl Zeman také chtít jen vyvolat ve straně chaos, jehož výsledkem může být dřívější či pozdější odmítnutí vlády s ANO. Tím by se znovu otevírala varianta Babišovy vlády za podpory komunistů s SPD Tomia Okamury. Tentokrát za situace, kdy by jednoznačným viníkem byli socialisté a kdy jsou nejhlasitější odpůrci okamurovců v ANO na cestě pryč.

Klíčový proto bude postoj Babiše. Kuloáry se nesou dvě varianty jeho možného postupu. První vypráví o slibu šéfa ANO Zemanovi, že mu Pocheho jméno na Hrad ani nepřinese, zkrátka ho Hamáčkovi odmítne sám výměnou za to, že prezident nebude dělat problémy při odvolání své chráněnkyně Karly Šlechtové. Tím by Babiš zbytečně vstoupil do hry mezi prezidentem a socialisty, případný krach by pak mohl být interpretován jako jeho vina. Podle druhé historky naopak Babiš lídry ČSSD ujistil, že bude jejich nominaci respektovat. Pak by to v případě, že Hamáček s Pochem neustoupí, mohlo vést až k žalobě prezidenta u Ústavního soudu a válce mezi Zemanem a Babišovou vládou.

Nejschůdnějším řešením by asi byl buď ústupek prezidenta, nebo Pocheho a jeho kliky. Ega všech zúčastněných jsou tak veliká, že už to zřejmě ani jedna strana neudělá, aby „neztratila tvář“.

Ať už to dopadne jakkoli, hlavním poraženým bude ČSSD. Když se představitelé sedmiprocentní strany veřejně urážejí a hádají o funkce, je prakticky nemožné, že by se ze své mizerie mohli dostat ven. Nemluvě o tom, že s takovou by si z nich Babiš v koalici udělal trhací kalendář.