Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Má se kouřit v restauracích?

Jedni odmítají regulaci kouření v hospodách s tím, že jde o ohrožení svobody a soukromého vlastnictví. Jiní vyzdvihují pozitivní zkušenosti z evropských zemí.

ANO

Při polemikách o postihu podniků, jejichž majitel v nich nezakáže kouřit, se argumentace z obou stran obvykle vzájemně míjejí, jedna druhou nevyvrací, ale paralelně vede svůj boj. Ale já to zkusím čelně. Místo souběžné argumentace se postavím nejčastějším argumentům zakazovačů a uvidíme, jak na tom jsou.

1. Podniky, kde není zakázáno kouřit, ohrožují zdraví zákazníků a personálu.
2. Každý má právo na občerstvení v nezakouřeném prostoru.
3. Restaurace a hostince nejsou soukromým územím ale místem, na které se vztahují pravidla platná pro veřejné prostory.
4. Zákaz kouření není kvalitativní skok od současného stavu do jiného režimu. Je to jen další pravidlo, podobně jako hygienické normy.
5. Jde o spor mezi kuřáky a nekuřáky a normální je nekouřit.
6. Kuřáků je menšina a ta se má podřídit většině.

Jen okrajově se vyrovnám s argumentem nultým: tabákový kouř je neestetický a smrdí. To je totiž zcela individuální hodnocení, nikoli konstatování faktu. Někomu je dým páleného suchého listí příjemný, někomu smrdí, někomu je lhostejný. Takže rovnou k věci.

1. Podniky, kde se smí kouřit, protože to majitel nezakázal, se nedotýkají žádným způsobem nikoho, kdo při jejich návštěvě vystaven kouři být nechce. Není povinné tam chodit. Představte si, že jdete po ulici a minete dům, kde neprovozují podnik žádný. Jdete dál. Po nějakém čase tudy jdete opět a hle, v tom domě otevřeli hospodu, v níž se smí kouřit. Pokud vám taková služba nevyhovuje (jako zákazníkovi či jako potenciálnímu zaměstnanci), opět jdete dál, nic se pro vás nezměnilo. Je to pro vás stejné, jako když tam nic nebývalo. Stejné, jako kdyby tam otevřeli potápěčské potřeby, a vy vodu nesnášíte. Nevznikla vám žádná újma, žádný nárok. Netýká se vás to.
2. Nemá. Pokud by měl, jak by toto „právo“ uplatňoval v místě, kde nejen není poruce nekuřácký podnik, ale kde není podnik vůbec žádný? Ve vsi bez hospody? Uprostřed lesa? Pokud by stát uznal existenci takového práva, musel by ho zaručovat zřízením vlastní sítě nekuřáckých podniků, popřípadě zakázkou, kde by si takovou službu za veřejné peníze objednal u soukromníků. Nemůže takové právo uznávat jen tam, kde dosud funguje jiná služba (květinářství zakouřená hospoda, trafika), po jejím majiteli vymáhat službu nekuřáckého občerstvení a tím na něj přenášet výkon veřejné role.
3. Jestliže majitel otevře podnik, kde nabízí své služby přicházejícím, nestávají se jeho prostory veřejnými v obecném smyslu. Nelze do nich kupříkladu přijít a nic nekonzumovat, lze pouze přijmout (nebo odmítnout a odejít) smlouvu o poskytnutí služby, kterou provozovatel nabízí. Charakter této nabídky je na provozovateli.
4. Hygienické a podobné normy mají v pohostinství jedinou funkci: přesně vymezit parametry smlouvy, zmíněné v bodu 3. Do pohostinství člověk vstupuje v dobré víře, že dostane zdraví nezávadné nápoje a pochutiny, protože to mu provozovatel ve své implicitní smlouvě nabízí. Normy tedy slouží k ověření, zda provozovatel smlouvu splnil. Pokud ale on sám rozhodne, že součástí této smlouvy není poskytnutí nekuřáckého prostředí, nemůže mu to norma přikázat. Smlouvu lze odmítnou, když mi nevyhovuje. Co bude inspekce kontrolovat v sado-maso salonech? Jestli tam netrápí hosty? Ale oni tam přicházejí s vědomím, že jim netrápení nikdo neslibuje! Možná by si u inspektorů mohli stěžovat, že jsou trápeni málo. Pokud majitel nabízí středověkou stylovou putyku, kde se maso pleskne lidem rovnou na stůl a obsluha bude stylově hrubiánská, půjdou tam hosté s vědomím, že to je součástí smlouvy a ne jejím porušením. Nekuřácké prostředí si mohou vynucovat jen tam, kde je jim slíbeno a slib (smlouva) je nesplněn. Pokud někdo chodí do hospod, kde není zákaz kouření, i proto, že mu pálené listí voní, mohl by si tak maximálně stěžovat, že tam zrovna nikdo nekouří, zrovna jako ten, kdo chodí do pivnice, kde někteří hosté obvykle hrají na nástroje, a on zrovna nikdo nehraje a přitom ho majitel na to nalákal.
5. Vůbec nejde o spor kuřáků s nekuřáky, ale těch, kdo respektují svobodu podnikání a nakládání s majetkem, s těmi, kdo si myslí, že vše je vlastně státní a majitelům jen za určitých podmínek propůjčeno. Já sám jsem celoživotním nekuřákem.
6. Zdá se vám správné, že jeden člověk nabízí jistou službu, druhý ji dobrovolně přijme, ale přijdou další tři lidé a zakáží jim to, i když se jich to netýká? To není svobodný svět ale demokratura.

Až bude tabák postaven mimo zákon a jeho konzumace v přítomnosti jiných osob také, bude trestné si zapálit všude, i doma, stejně jako všude (i doma) je nezákonné někoho bodat nožem. Dokud je ale legální komoditou, je plošný zákaz jeho konzumace i tam, kde to majitelům a provozovatelům nevadí, útokem na soukromé vlastnictví a svobodu všech, ne bojem za dobro, zdraví a čistotu.

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause

NE

S osobami prosazujícími neregulované kouření v restauracích je těžké polemizovat a tvářit se přitom vážně. Když se podíváme na mapu, zjistíme, že tenhle kulturně-sociální relikt přetrvává převážně v zemích na východ od Česka, zejména na Blízkém východě. Jde o lokality jistě mimořádně zajímavé z pohledu etnoturistiky, ale pokud byste si mohli vybrat, dítě na studia byste tam asi neposlali. Na rozdíl třeba od Velké Británie, kde se v restauracích nesmí kouřit vůbec. Často používaný argument fanoušků veřejného vypouštění kouře z úst zní: „A když Brit skočí z okna, skočíme taky?“ Působivé, ale poněkud vyosené. Kouření v aktivní i pasivní formě zabíjí. Metaforický skok z okna provádíme my, nikoli státy, které se rozhodly sebevraždy páchané prostřednictvím inhalace dehtu, formaldehydu, amoniaku a 4000 dalších sloučenin razantně omezit. Nic strašného se v zemích, kde kouření v restauracích zcela zakázali, nestalo. Hospody lavinovitě nezkrachovaly a hosté si zákaz většinou pochvalují. Nemusí po každém večírku vytřepávat z plicních laloků dehet, věnovaný těmi, kdo se rozhodli plnými doušky užívat „svobody“ ničit zdraví všem okolo. Že nikdo nikoho nenutí do zahulených míst chodit? To je pravda, ale do té doby, než se začalo kouření administrativně alespoň trochu omezovat, bylo v Česku zakouřeno úplně všude. Utéct nebylo kam.

Zamlada jsem kouřil, podobně jako většina vrstevníků i dvacet cigaret denně. Pobyt v zahulených čtyřkách patřil na sklonku reálného socialismu k oblíbeným formám trávení volného času. Když se na to podívám zpětně, mělo to ze všeho nejvíc charakter jakéhosi pubertálního zasvěcovacího obřadu. Chlapec či děvče vstupovali do páchnoucího pajzlu jako do chrámu dospělosti. Těšili se, podobně jako se chlapci v muslimských zemích těšívají na obřízku; navíc s výhodou, že to nebude tolik bolet a není to spojeno s tak vysokým bezprostředním zdravotním rizikem (jakkoli z dlouhodobého pohledu je úmrtnost na následky kouření vyšší než na následky obřezání). Nechci tenhle pocit někomu upírat. Ale proč si ho nutně pořizovat zrovna tam, kam jiní lidé chodí na večeři? Kouření v přítomnosti jiných lidí má ze všeho nejblíže k sadomasochistickým praktikám. Sadismus na straně těch, kdo mají zrovna zapáleno, masochismus u těch, kdo buď obsluhují, nebo si dávají od drogy pauzu. Bylo by samozřejmě krajně nerozumné zakazovat SM salony. Ale zároveň nevím o nikom, kdo by říkal, že mají být přístupné podobně snadno jako například cukrárny. Zastánci kouření v hospodách něco podobného kupodivu bez rozpaků požadují.

Od obhájců rituálního ničení zdraví často slýcháme argument, když je něco povolené (kouření), mělo by to být povolené všude. Je to podobné jako říkat, že pokud je možné jezdit stotřicítkou na dálnici, mělo by to být možné i třeba ve středověkých uličkách v centru Českého Krumlova. Marná sláva: určitá omezení jsou jen a jen projevem racionality. Na druhou stranu je pravda, že nic se nemá přehánět. Řešení? Za účelem kolektivních dehtových obřadů by mohly existovat kuřácké kluby s příslušnou registrací a zřetelným označením, na podobném principu jako dnes herny nebo kdysi opiové kluby v Hongkongu. Není důvod, proč by se měla zahulená nora ještě v roce 2015 nazývat „restaurace“.

Proponenti neregulovaného kouření se snaží vystupovat jako zastánci svobody s velkým S. Se stejnou logikou by mohli hájit nezadatelné právo pšouknout si na veřejnosti a tvářit se přitom, že bojují o samotnou podstatu demokracie. Docela mě zajímá: jak se tohle dá ustát, aniž by se člověk musel smát sám sobě?

Petr Honzejk, komentátor HN