Nic proti pirátům. Už když jsem byl malý, byli mi sympatičtí. Černý korzár i Sandokan. Chválím je za to, že burcují proti většímu šmírování lidí. Ale ten jejich nápad se zrušením pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny mi nepřipadá moc dobrý.
Piráti i zelení si teď stěžují na stejnou bariéru pro zvolení do Evropského parlamentu. Pomáhá etablovaným stranám a je diskriminační, řekl mi bývalý vrchní český pirát Ivan Bartoš, který včera položil funkci. Pokud jde o europarlament, nijak bych se s ním o to nepřel. Heslo EU zní In varitate concordia, tedy jednota v rozmanitosti.
Ale když jsem si představil, že by Ústavní soud vyhověl i stížnosti na pětiprocentní klauzuli při volbách do sněmovny a jaké by to mělo důsledky, propadl jsem malomyslnosti.
Stačí se podívat na výsledky posledních voleb do sněmovny. Máme v ní sedm uskupení, z toho tři jakžtakž slepila ne moc sourodou koalici. Představme si zrušení omezující hranice i to, že bychom uplatňovali „superspravedlivý“ systém rozdělování hlasů, žádný d´Hondtův volební dělitel. Nárok na zastoupení by měly všechny strany, které překročily alespoň půl procenta hlasů. Tolik jich totiž odpovídá přesně jednomu křeslu v dvousetčlenné sněmovně.
Místo sedmi stran bychom pak ve sněmovně měli stran třináct – několik křesel by získali nejen Piráti a zelení, ale také Svobodní, Strana práv občanů ještě s přídomkem Zemanovci, jehož se později zbavila, Vandasova DSSS a hnutí Změna. No potěš koště!
Dohromady by měli minimálně dvacet křesel a sestavit většinovou vládu by bylo ještě těžší. A abychom byli spravedliví, všem by se pak ještě přece muselo přiznat, že mají i nárok na vznik poslaneckého klubu, byť s jedním poslancem. Každý klub má nárok na služební automobil pro svého předsedu, právo na přednostní vystoupení ve sněmovně a denně na dvě hodiny pauzy na poradu poslaneckého klubu …
Už teď mám občas pocit, když se sněmovna sejde, že se víc nepracuje než pracuje. Co teprve se třinácti stranami?
Radost by mohl mít leda tak olomoucký žalobce Ivo Ištvan. Při shánění chybějících hlasů by se ve Sněmovní ulici určitě děly věci.
No, tohle opravdu, páni ústavní soudci, prosím nepřipusťte. Jestli něco náš parlament potřebuje, není to třináct stran ve sněmovně, spíše méně než současných sedm. Když už se splašilo kyvadlo letící na stranu větší fragmentace politické scény, nač ho ještě více tlačit tímto směrem.
Co by naopak bylo žádoucí, je to, aby pro vítěze voleb bylo snazší sestavit vládu. A aby neměl takovou šanci vymlouvat se, že nemůže prosadit to, co slíbil, protože mu to koaliční partneři nedovolili. Jinými slovy – na místě je spíš úvaha o posílení většinových prvků volebního systému, aby vítěz mohl skutečně vládnout. Sám či jen s jedním koaličním partnerem.
Když se o něco podobného před lety pokoušeli Miloš Zeman a Václav Klaus, byl jsem pevně přesvědčen, že se mýlí. Po letech, kdy jsem měl možnost sledovat trápení několika koaličních vlád, musím vzít myšlenku posílení většinových prvků ve volebním systému na milost.
Vedlo by to mimo jiné k tomu, že by se strany, které odlišuje v podstatě jen vzájemná osobní antipatie jejich vůdců, snažily spolupracovat. Okolnosti by je k tomu donutily. Třeba by pak i Piráti zjistili, že některé jiné strany k nim nemají tak daleko. A že by dokonce byly ochotny s nimi plout do sněmovny na jedné lodi, i s tou jejich pirátskou vlajkou.
7.6. 2014