Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Na Babišovi vybojovala ČSSD jen křesla. Nic víc

Obhajoba politiků před soudem dějin zní vždycky pateticky. Dříve se zaklínali "zradou spojenců" či "nedozírnými následky", dnes je opakovanou mantrou předáků sociální demokracie věta "vyjednali jsme maximum možného".

Tahle formulka je ovšem vykutálený alibismus. Před vyhlášením oranžového referenda o vstupu do vlády dělá z prošustrování slibné vyjednávací pozice ČSSD jakousi objektivní nutnost. Jenže na to, jaké trumfy drželi sociální demokraté proti Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO, představuje výsledek tříměsíčního maratonu mizerii.

Co se týče koaličních mechanismů, Babiš sociální demokraty evidentně převálcoval. Především sjezd ČSSD jasně stanovil, že účast trestně stíhaného politika v budoucí vládě je zásadní problém − a přesto je na obzoru druhá Babišova vláda. Koaliční smlouva dostatečně nereflektuje ani náhradní "nepřekročitelné" požadavky.

Chybí garance, že v případě prvoinstančního odsouzení přestane být Babiš šéfem vlády. Pouhý rozpad koalice mu umožní opřít kabinet o důvěru KSČM a okamurovců. Spolehlivý není ani závazek, že demise pěti oranžových ministrů znamená do týdne pád celé vlády. Ústava, která je právně nadřazená koaliční smlouvě, žádné takové pravidlo nezná. A o úmyslu ČSSD odstranit okamurovce z vedoucích pozic ve sněmovně není v dokumentu ani slovo.

Stejně to dopadlo i s vládním programem. Co je platné, že do něj ČSSD prosadila pár svých nápadů, když vedle ohňostroje babišovských tutovek (sleva jízdného či růst důchodů a mezd učitelů) dočista blednou. Hlavně však tuto osmadvacetistránkovou snůšku posbíraných pravicových i levicových slibů nejde brát vůbec vážně. Babiš by musel být premiérským kandidátem ANO i po smrti, aby se na každý dostalo.

Určuje-li program charakter nastupující vlády, pak ČSSD těžko může být spokojena. O levicovosti nemůže být řeč. Půjde o populistický kabinet, skákající ad hoc po všem, z čeho kouká přízeň voličů nebo prostě profit. Proto v programu najdeme zavedení referenda nebo pro ANO výhodnou změnu voleb do Senátu na jednokolový systém. A naopak ani slovo o reálných ruských hrozbách či o zapomenutém hitu říjnových voleb, boji za českou cestu těžby lithia.

A k tomu všemu další velké minus. Vláda se má jako první od listopadu 1989 opírat o podporu či toleranci komunistů. ČSSD tak přebírá odpovědnost za to, že skomírající dědicové čtyřicetileté diktatury ožijí vysláním svých zástupců do orgánů státních firem. Nebo že si nejnověji vynucují zmrazení vojenských misí v zahraničí.

Vlastně jediným výdobytkem domnělé oběti ČSSD na oltář demokratické a prozápadní image české vlády (čti Babišovy image) je zisk pěti ministerských křesel včetně vnitra. A to měla nejstarší česká strana v jednu chvíli Babiše doslova na lopatě, když se mu vzbouřilo širší vedení ANO proti variantě jednobarevné vlády s podporou KSČM a okamurovců. Tehdy si mohla ČSSD diktovat. Jenže to by tandem Jan Hamáček − Jiří Zimola musel mít odvahu reálně mířit do opozice jako třeba ODS. A to neměl, což dával najevo ustupováním při každém menším zádrhelu. Babiš tudíž správně pochopil, že postačí platit vládními prebendami.

Členové sociální demokracie se proto v nadcházejícím referendu nemusí trápit vznešenými úvahami, jak nezbytné či dobré bude pro Česko vládní angažmá jejich partaje. Už je to skoro jedno. Má-li ČSSD na účtu kromě ponižující role Babišova fíkového listu i nedávný výstup svého proruského místopředsedy Jaroslava Foldyny s Nočními vlky, není mezi sestavami ANO/ČSSD/KSČM a ANO/KSČM/SPD až takový rozdíl.

Otázka položená sociálním demokratům tak bude mít spíš hamletovsky existenční význam: být, či nebýt? To je totiž to, oč rozhádané a finančně zdecimované straně s klesajícími preferencemi v nejbližší době poběží. A tipněme si i pragmatický výsledek. Bez ohledu na silný vzdor či hrozbu předčasných voleb přednost dostane vládní zviditelnění před opozičním zapomněním.