V létě se vyšších platů domohli soudci, na podzim se zvedaly všem státním zaměstnancům, od ledna se bude přisypávat zdravotníkům, policistům a politikům. Platová nákaza je tu.
Jako by toho premiér Bohuslav Sobotka na své cestě za oceán neměl dost. Zaklínat se tam Václavem Havlem a lidskými právy – a trnout, co v tu chvíli zase kde vykládá Miloš Zeman. Na dálku sledovat, kteří prezidenti v Praze dostali po hlavě vajíčkem. Přes moře napomínat subalterního náměstka, že by také mohl alespoň rámcově respektovat zahraniční politiku své vlády. A ještě se připravovat na to, kdo všechno na něj bude po návratu do země čekat s nataženou rukou.
Nesvědčí to úplně o kdovíjaké váze premiéra, když je své vlastní straně pro smích. A to i když jde o tak ožehavé téma, jako jsou platy. Sobotkova vláda navrhla od ledna růst platů politiků o jedno procento, což fakticky znamenalo pokračovat ve zmrazení, trvajícím už od Nečasovy éry.
Když to vzbudilo nevoli napříč celým Parlamentem, úkoloval Sobotka svou partaj z Ameriky, že růst platů nesmí v žádném případě protrhnout hranici tří a půl procenta, tedy toho, co od listopadu dostali všichni státní zaměstnanci. Než se však premiér stačil vrátit z Prahy, uzavřeli jeho lidé s celou politickou konkurencí dohodu znamenající nárůst platů o čtrnáct procent.
Předseda ČSSD teď zuří a chce jednání o platech znovu otevřít. Avšak je dost pravděpodobné, že už nebude s kým. Snad v předtuše toho navrhuje Sobotka také zavedení finančních sankcí za neúčast poslanců a senátorů na schůzích komor bez řádné omluvy. Absence politiků vadí lidem možná stejně jako zvyšování platů, navíc vedení partají vyšší štábní kulturu svých lidí jen uvítá. Takže premiér asi dostane tuto slabou náplast na svůj neúspěch, platy se zvednou – a jede se dál.
Tři a půl? Pět? Deset?
Jiná natažená ruka dosáhla za Sobotkou přes oceán od zdravotníků. Anabáze je to podobná. I v bílém resortu se původně počítalo s růstem platů o tři a půl procenta, stejně jako v celém eráru. Tři dny před komunálními a senátními volbami však ministr Svatopluk Němeček po jednání se zdravotnickými odbory slavně vyhlásil, že platy stoupnou o celých pět procent. Jen s tím rozdílem, že platy zdravotníků nejdou přímo ze státního rozpočtu, je k tomu třeba změnit úhradovou vyhlášku. Takže na rozdíl od policistů, úředníků nebo učitelů, kterým stát přilepšil už od listopadu, to u zdravotníků stihne až od ledna.
Časový posun však znamenal prostor pro další jednání. A lékařské odbory už o víkendu žádaly navýšení desetiprocentní. „Neměli bychom si podříznout slepičku, která nás živí,“ varuje ministr před vyždímáním resortu až na dřeň.
A protože i šéf státní kasy rezolutně vrtí hlavou a žádá naopak zprůhlednění toků v resortu, vzkázali odboráři premiérovi do Ameriky, že si chtějí desetiprocentní přilepšení po návratu vyjednat přímo s ním.
O konkrétních nátlakových prostředcích zatím nemluví. Je však známo, že lékařské odbory jsou vlivný hráč: v živé paměti máme, jak dokázaly marketingově vybroušeným terorem s názvem „Děkujeme, odcházíme“ zatápět Fischerově i Nečasově vládě.
Na platovém minovém poli
Sobotka tak sklízí, co sám zasel. Už podzimní zvýšení platů v celém státním sektoru bylo zřetelným předvolebním gestem, navíc neodpovídajícím ekonomické realitě. V rozpočtu na příští rok vláda zaškrtila plánované investice o čtvrtinu, zato provozní výdaje státu, tedy položka zahrnující i platy jeho zaměstnanců, porostou o šest procent.
V platech a jiných dávkách projíme přírůstky plynoucí z rostoucí ekonomiky, takže je zjevné, že i celostátně dáváme slepičce, která nás živí, pořádně zabrat. A kdyby jen to.
Paušální tři a půl procenta, přidaná na platech od listopadu, byla jen začátek. Od ledna mají naskakovat další cifry podle toho, co si který resort vylobboval. Takže vedle zdravotníků a politiků přilepší Nový rok policistům a hasičům ještě o procento a půl nebo zaměstnancům na poli kultury o půl procenta. Další se brzy přidají: kdo by to nezkusil, když se jinde rozdává? A uspěje jako vždycky ten, kdo má drzé čelo a větší vydírací potenciál.
Platy obecně jsou obrovské politikum, protože co už učitele, hasiče nebo poslance zajímá víc než výše jeho příjmu? Vláda by kolem nich měla našlapovat jako po minovém poli a vlastní ústupností v tom či onom segmentu společnosti nedávat záminku k roztáčení platové spirály. Také se vyhnout dramaturgickým nesmyslům, jako když teď jedněmi ústy vyhlásila vyšší platy v celém státním sektoru – a druhými oznámila, že navzdory předchozím slibům zmrazí životní i existenční minimum, tedy výši všech sociálních dávek.
A hlavně zamezit dalším tahanicím o výši platů politiků nebo soudců, tedy navázat platy všech složek moci jediným algoritmem na sebe navzájem, aby bylo jednou provždy jasno.
A tento algoritmus za všech okolností držet, nic pořád nezmrazovat ani nerozmrazovat. Protože je otázka, co běžného člověka štve víc: jestli to, že si poslanci chtějí zvýšit platy o čtrnáct procent, anebo to, že jim o zdrženlivosti káže muž, který si z poslaneckých náhrad našetřil na sedmimilionový byt.
24.11. 2014