Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Nagyová, klacek v bitvě různých ochránců dobra

Kauza Jany Nagyové je s námi už devatenáct měsíců. A nepozornému čtenáři novin se může zdát, že je skoro celý ten rok a půl také vláčena po soudech. Co chvíli lze totiž číst, jak se soudí jeden z poslanců-trafikantů o odškodné za nezákonnou vazbu nebo že se pražský „Capo di Tutti Capi“ Ivo Rittig brání u soudu proti tomu, že ho vysoký politik v souvislosti s kauzou Nagyová označil za lupiče.

Je to ale podobné, jako bychom směšovali norimberský tribunál s tím, že měl wehrmacht problémy s evidencí feldflašek. Abychom v tom tedy udělali pořádek: všechno, co se zatím v souvislosti s kauzou Nagyová objevilo u soudu, byly jen hádanice o „feldflašky“.

Skutečný „tribunál“ sice začal už loni v listopadu, ale byl hned po přečtení obžaloby přerušen, aby obvinění zpravodajci mohli být v plném rozsahu zbaveni mlčenlivosti. Dosud se soudní líčení týkalo pouze období, ve kterém se podle obžaloby páchala trestná činnost (šlo zejména o rok 2012), ale důstojníci chtějí hovořit i o předcházejícím období a metodách práce vojenské rozvědky. Rozšíření chtěli až do roku 2010.

A ještě dále, aby to bylo úplně přesné: tribunál začal jen v jedné a možná nejméně důležité větvi celé kauzy – zneužívání vojenské tajné služby ke sledování manželky (dnes už exmanželky) premiéra Petra Nečase ředitelkou jeho kabinetu (dnes už manželkou). A zatímco další větve, tedy politických trafik a klientelistické sítě, mají do stádia soudního líčení stále astronomicky daleko, „žárlivecká“ větev případu se právě dnes a snad už konečně naplno rozjíždí.

Mediálně vzato to může být větev nejzajímavější. Ať už jde někomu o krvavé kusy masa, které budou létat vzduchem při čtení intimních odposlechů mezi premiérem a jeho milenkou, nebo jinému o veřejné propírání toho, jak funguje vojenská rozvědka a kontrarozvědka.

Dostatečně pikantní je už samotný fakt, že u soudu stanou dva šéfové tajné služby, generálové, zejména tříhvězdičkový Ondřej Páleník, hrdina z Perského zálivu a Afghánistánu.

Důležitou součástí jejich obhajoby se má stát zpochybnění okolnosti, zda vůbec lidé plukovníka Roberta Šlachty měli právo na půdě zpravodajské služby zasahovat. Protože jakkoli je Útvar pro odhalování organizovaného zločinu specializovaným, protikorupčním útvarem, stále spadá pod běžnou, nikoli vojenskou policii. A tento spor by mohl ještě více zahustit ovzduší nedůvěry a rivality kolem celé kauzy Nagyová.

Je to totiž poziční hra o několika rovinách s různými křížícími se zájmy. Kauzu rozjel právě protikorupční útvar, po kmotrovi Ivo Rittigovi však jde paralelně i útvar protimafiánský, přičemž je známo, že se obě policejní složky obvykle spíše žárlivě sledují, než spolupracují.

A aby toho nebylo málo: hlavní linii kauzy Nagyová dozoruje olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan, zatímco dílčí, pražský hon na kmotry zastřešuje pražská návladní Lenka Bradáčová. Ani Bradáčová s Ištvanem nikdy nebyli velkými spojenci, ovšem na druhou stranu jsou oba příslušníci stejné kasty žalobců, která zase dost leží v žaludku ministryni spravedlnosti.

A do toho všeho teď ještě svět tajných služeb, který rovněž není bez vazeb ke všem výše zmíněným. Tak snad se v tom zakaleném a pro běžného člověka obtížně průhledném rybníce našich silových složek úplně neutopí hledání a nalezení spravedlnosti.