Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Nápady na utrácení

Dotace na jízdné půjdou na úkor státního dluhu

Momentální předseda české vlády v demisi Andrej Babiš má takový talent: umí ve veřejném sektoru najít peníze ležící podle jeho soudu více či méně ladem a využít je způsobem v jeho očích smysluplnějším.

Tento svůj talent prokázal třeba při stahování miliard nerozdělených zisků ze státních firem typu Lesy ČR nebo Aeroholdingu. Pokud tyto firmy potřebovaly své úspory na investice, správně řízený stát by jim potřebné prostředky včas zase poskytl. Takovéto stahování peněz z jejich účtů tedy snad mohlo být příkladem racionálního řízení likvidity veřejného sektoru.

Nevyužívané peníze? Ne tak úplně

Zmíněný talent prokázal Andrej Babiš také v otázce takzvané rezervy peněžních prostředků. Šlo o finanční aktiva státu shromažďovaná – za cenu vyššího dluhu – do pomyslného prasátka jako pojistka pro případ, že stát bude mít problém uhradit své splatné dluhy prodejem nových dluhopisů s rozumnou úrokovou sazbou.

Nejnaplněnější bylo toto prasátko za dob Nečasovy vlády, tedy v dobách, kdy Evropou obcházelo strašidlo státních bankrotů, a problémy s prodejem nových českých státních dluhopisů tak skutečně nebyly úplně vyloučené. Na konci roku 2013, tedy těsně před nástupem Andreje Babiše do čela ministerstva financí, bylo ve zmíněném státním prasátku téměř 63 miliard korun. O rok později už jen necelých 12 miliard. Dá se předpokládat, že dnes je prasátko více méně prázdné.

A také se dá předpokládat, že i v tomto případě jde o vcelku rozumný postup: co se týče výsledků vládního hospodaření, Česko se v posledních letech díky růstu ekonomiky, lepšímu řízení státní likvidity a některým dalším faktorům postupně protlačilo téměř až na evropskou špičku. Riziko, že by investoři požadovali u nových českých vládních dluhů křiklavě vysoké úroky, je malé. A tak vysypat peníze z prasátka a splatit jimi příslušnou část českého státního dluhu bylo asi na místě.

Může se zdát, že na Babišův dar využívat ladem ležící peníze došlo v posledních dnech už potřetí. Nově vyhlášený režim vysokých dotací na jízdné studentům a seniorům, který by měl fungovat od 10. června, by totiž měl být financován z takzvaných nároků z nespotřebovaných výdajů.

Na první poslech se skutečně zdá, že vláda nechce nic víc než využít nevyužívané peníze. Jenomže tentokrát je situace trochu složitější. Nároky z nespotřebovaných výdajů neboli NNV totiž nejsou tak docela nevyužívanými penězi, jako byly v minulosti úspory státních firem nebo v prasátku hromaděné úspory na špatné časy.

Celkový objem NNV je součtem výdajů, které ministerstva podle státního rozpočtu v příslušném roce udělat měla, ale z nějakého důvodu neudělala. Pokud tedy například ministerstvo školství mělo v roce 2016 koupit do třídy novou židli za 1000 Kč, ale nekoupilo ji, výsledné saldo státního rozpočtu za rok 2016 bylo o 1000 Kč lepší, a následně státní dluh o 1000 Kč nižší, než kdyby ke koupi židle došlo. Ministerstvo si ale ono „právo“ utratit 1000 Kč přenáší do dalších let a může jej využít, až bude skutečně schopno tuto částku utratit. Ke konci loňského roku činil součet všech těchto práv za všechna ministerstva hezkých 167 miliard korun.

Co je ale klíčové: NNV jsou jen pouhá práva nebo nápady na utrácení. Žádné faktické peníze na vládních účtech pro ně připraveny nejsou. A to platí případně i pro ty letošní výdaje, u kterých už se rýsuje, že do konce roku neproběhnou, a tudíž spadnou do NNV a státní dluh se o ně nezvýší. Takže pokud se vláda rozhodne, že právo na budoucí utracení oněch 1000 Kč ministerstvu školství vezme a udělá skutečný výdaj v této výši, buď musí snížit o 1000 Kč výdaje, pro které už má fakticky na účtech peníze, nebo musí zvýšit o 1000 Kč státní dluh.

Nesystémový krok

Vládní nápad utratit řekněme pět miliard z NNV na dotování jízdného by tedy měl znít rozumně těm z nás, kteří si myslí, že (A) ministerstva už prostě nebudou schopna vynaložit oněch pět miliard z NNV na původní účely a zároveň že (B) dotování jízdného v navržené podobě je dostatečným důvodem pro pětimiliardové snížení jiných veřejných výdajů nebo zvýšení státního dluhu. Pokud nám ale A nebo B (nebo dokonce obojí) nesedí, měli bychom vládní nápad s dotováním jízdného odmítnout.

Můj osobní dojem je, že neschopnost ministerstev realizovat v minulých letech schválené výdaje v rozsahu stovek miliard korun je chybou – samozřejmě za předpokladu, že šlo o výdaje skutečně potřebné a rozumné. A přesměrování (části) těchto nároků konkrétně do dotací na jízdné je krokem velmi nesystémovým, a tedy také chybou. Namísto toho by měla vláda intenzivně řešit onu první chybu. Ale to by nebylo tak rychlé a líbivé.