Šéf ANO se zlobí, Zaorálek je silnější soupeř než Sobotka. Ani ostřejší lídr nemusí však přinést to, co si v Lidovém domě slibují. Dál hrozí, že sešup bude pokračovat.
Nejlepším důkazem, že se něco docela povedlo, je vztek nepřátel. Andrej Babiš po nahrazení Bohuslava Sobotky v pozici lídra ČSSD Lubomírem Zaorálkem zlostně vrčí, takže je zřejmé, že sociální demokraté neudělali nešikovný krok. Sobotka byl pro Babiše ideální terč. Nejenže mu mohl v kampani sloužit jako voodoo figurka "tradičního politika, který nikdy nic nedokázal", ale dala se mu také dokola předhazovat privatizace OKD, což mohlo fungovat jako neutralizátor Babišových vlastních kauz.
Teď, když Sobotka ustoupil do pozadí, to vše do značné míry padá a Babiš bude muset pozměnit taktiku, což je vždy nepříjemné. Zaorálek na místě Sobotky je pro Babiše komplikací i po stránce formální. Pokud čekáte, že proti vám bude v debatách stát osoba s výrazem a přesvědčivostí umělohmotného lavoru, a najednou se před vámi zjeví nabuzený cholerik, věru to nepotěší. Se Zaorálkem to ČSSD docela trefila.
Jenže to nestačí. Aby bylo možné využít Zaorálkův potenciál, museli by si sociální demokraté v první řadě uvědomit, co se vlastně děje. A s tím mají stále značný problém. Sobotka si při oznamování rezignace stěžoval, že voliči neoceňují jeho úspěchy. Nonsens. Přece minimálně od roku 1996, kdy ODS nevyšla kampaň s heslem "Dokázali jsme, že to dokážeme", musí být každému jasné, že voliče nelze lovit na minulé úspěchy, ale jen a jen na plus minus důvěryhodnou perspektivu. Docela to vystihl bývalý místopředseda ČSSD Michal Hašek, když na Facebooku napsal, že "politika je iracionální disciplína, kde neplatí vděčnost za odvedenou práci". Doplňme ho ale, že přece jen existuje politická racionalita, která spočívá v pochopení, že je nutné pracovat s voličskou iracionalitou jako s faktem. ČSSD se, jak vidno, této politické racionality stále nedostává, zatímco Babiš a jeho lidé jí mají vrchovatě. Nezdržují se minulostí, produkují nové a nové vize šťastného Česka, které pak vystavují před voliče podobně, jako vozkové v karikaturách umisťují před tlamu hladového osla na tyč zelené listy. A voliči za nimi jdou. A táhnou Babišovu káru tam, kam potřebuje.
I když ovšem sociálním demokratům nakonec dojde, že musí přestat vzlykat nad nevděčnými voliči a něco výrazného jim nabídnout, nebudou mít vyhráno. Je zřejmé, že tradiční kobercové bombardování sociálními dávkami už stačit nebude. Budou muset slíbit práci na odstranění zásadních problémů země. A to je pro ně ošidné. Volič si lehce řekne: "O. K., slibujete hezky, ale nejste náhodou spoluviníky problému, na který teď ukazujete?"
Je to dobře vidět hned na prvním rozhovoru Milana Chovance, který poskytl ve funkci úřadujícího předsedy. Chovanec mluvil o tom, že je nutné zvednout celkově nízké platy v Česku. Jenže nemůže za nízké platy náhodou struktura ekonomiky, která se konzervovala v době, kdy ČSSD byla u moci? Chovanec hovořil i o tom, že se ČSSD bude starat o vylepšení lékařské péče. Dobře, ale neměla náhodou ČSSD teď čtyři roky post ministra zdravotnictví? A dá se pokračovat. Voliči sice skutečně poptávají kvalitní veřejnou správu, ale zároveň kompetenci v téhle oblasti přičítají spíše manažerskému ANO. A to jim Chovanec či Zaorálek vymluví jen těžko.
O to hůř, že voliči budou ztuha chápat i samotný triumvirát Sobotka−Zaorálek−Chovanec. Řeknou si: Proč lídr, ksakru, neřídí i stranu? To na to nemá schopnosti? Jak pak zvládne funkci premiéra, o kterou se uchází? Samé nepříjemné otázky. Navíc se zhruba na tři kliknutí dá zjistit, jak triumviráty v historii končívaly − bez katastrofy se to nakonec neobešlo skoro nikdy. Není moc důvodů předpokládat, že by se Zaorálek s Chovancem nakonec nepoprali podobně jako třeba Augustus a Octavianus, jen s tím příjemným rozdílem, že kolem nebudou ležet desetitisíce mrtvol. Chovanec, který vidí teroristu za každým bukem a fotí se s kulovnicí v obýváku, je politicky o dost jinde než Zaorálek, natož Sobotka. Vnitřní konflikt, nejen personální, ale i hodnotový, v ČSSD stále doutná.
Ne, ČSSD to nebude mít jednoduché. Naděje jí svitla, ale může zase rychle zhasnout, stejně jako se to v posledních měsících děje opakovaně. Fázi očekávání střídá fáze zklamání. Ani viditelná kampaň a ostřejší lídr nemusí přinést to, co si od toho v Lidovém domě slibují. Stále hrozí, že tam časem poslední zhasne.
16.6. 2017