Z Chrudimi pochází mí předci, kultivovaní a vzdělaní měšťané, kteří v roli soudce, prokurátora, ředitelky školy či profesorky gymnázia (a spisovatelky) se vždy aktivně podíleli na rozvoji tohoto královského města. Když jsem před již drahným časem přijímal v historické ředitelně Národního divadla tehdejšího chrudimského starostu, obával jsem se, že mým pomyslným nárokům na hlavního reprezentanta Chrudimi coby města prostoupeného historií a kulturou, tato návštěva jen těžko dostojí.
Mé obavy byly liché. Mladý, spontánní muž si mne ihned získal svou vzácnou kombinací sebevědomí a pokory. I svou neokázalou vzdělaností.
Naše setkávání časem přerostlo běžnou profesionální úroveň – mám za to, že ku prospěchu obou „národních pokladů“, Národního divadla a Chrudimi, které jsme měli tu čest tehdy spravovat.
Vstup do celostátní politiky a kariéra úspěšného poslance k mé radosti nijak neohrozili Honzovu přirozenost, věcnost a smysl pro humor. Zůstal svůj. Nepolitikařil, ale dělal politiku v tom nejlepším slova smyslu: sloužil veřejnému zájmu.
Jako by mu ale v Praze chyběla ta chrudimská radostnost…
Jsem rád, že je zpátky v Chrudimi a opět s plným nasazením pracuje pro toto krásné město.
Připíjím jim oběma na zdraví!
Ondřej Černý
3.2. 2014