Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Pasti novoročního optimismu

Česká vláda v čele s Babišem a Sobotkou se zatím chová jako bezstarostný dealer dobré nálady. Rozdává, aniž by na to měla, pojistky pro budoucnost nikde.

Do nového roku jsme vstoupili jako optimistická země. Hned několik průzkumů ukázalo, že Češi hledí po dlouhé době do budoucna s nadějí, že bude líp. Jenže člověk nemusí být rovnou morous, brblající, že už ani ta blbá nálada není, co bývala, aby byl opatrnější. A podržel si názor, že naivní optimismus skrývá pasti, do kterých se můžeme zamotat právě tak snadno jako do oné blbé nálady.

Na jednu stranu je pravda, že radostná očekávání nejsou bezdůvodná. Ekonomika jde nahoru, firmy slibují nabírání zaměstnanců a zvyšování mezd. Jenže růst ekonomiky je z větší části importovaný. Západoevropané začali znovu kupovat auta. To má pozitivní efekt, který ovšem může opět snadno vyvanout. Pokud jde o domácí faktory, vláda povzbudila ekonomiku tím, že pustila mezi lidi více peněz. Důchodci dostali přidáno, DPH na léky klesla, minimální mzda šla nahoru. Potíž je v tom, že Sobotka s Babišem sice otevřeli táborské kádě, jenže je zapomněli předtím naplnit. Opět si na rozdávání půjčili od budoucích generací. Strukturální deficit rozpočtu (schodek očištěný od vlivů ekonomického cyklu) je vyšší než za pravicových vlád.

Miloš Zeman měl ve vánočním poselství možná pravdu, že Sobotkův a Babišův kabinet vrátil lidem naději. Jenže je to jen naděje vyplývající z poslechu nové verze nesmrtelného hitu Vladimíra Špidly "zdroje jsou". Ve skutečnosti nejsou. Babiš a spol. nám zatím postavili jen barokně naducaný vzdušný zámek ze slibů setrvalého růstu, lepšího výběru daní, likvidace korupce při veřejných zakázkách, zkrátka všeho, co se může povést, ale také nemusí, už proto, že zdaleka ne na všechno má vláda zásadní vliv.

Netvrdíme, že úkolem vlády je strašit obyvatelstvo. Toho jsme si užili až dost za kabinetu ekonomických apokalyptiků Miroslava Kalouska a Petra Nečase, kteří si pletli Prahu a Atény tak důsledně, že radikálními úsporami vyrobili hlubší recesi, než jakou zažily okolní státy. Zároveň ale vláda nemůže být jen dealerem optimismu, souborem roztleskávačů a roztleskávaček, rozhazujícím kolem sebe peníze, které ještě fakticky nemá. Není možné sázet jen na to, "že bude líp". Dobrá vláda má hlavně myslet na to, jak připravit společnost pro případ, že líp nebude. Ministry si neplatíme jako manažery kasina, kde se sice dá vydělat, ale mnohem snáze prohrát. Stát má být především kvalitní pojišťovnou.

Bohužel zatím vidíme jen samé riskantní sázky. Není jasné, jak si systém zdravotnictví poradí se zrušením zdravotnických poplatků. Nikdo nedokáže říci, co bude s důchodovým systémem po zrušení druhého penzijního pilíře, který měl naučit lidi převzít část odpovědnosti za své stáří. Koncepce, které by zajistily dlouhodobě udržitelné fungování sociálního a zdravotního systému bez ohledu na demografický vývoj a ekonomické cykly, neexistují, a pokud se na nich pracuje, tak v dokonalém utajení před experty i veřejností. Z důchodové komise zatím vypadl jen útěšný slib, že půjdeme do důchodu v šedesáti letech. Jako příspěvek ke společenskému optimismu skvělé. Ale jak to bez reformy zaplatit, když už nyní naše sociální pojištění patří k nejvyšším v OECD? A jak zaplatit všechno ostatní, když se složená daňová kvóta blíží hranici únosnosti?

Vláda zatím pečuje o optimismus, o dobrý pocit občanů, ale o budoucnost se stará pramálo. Přitom by se tak chovat nemusela. Má ideální podmínky pro úvahy, kam směrovat Česko: pohodlnou většinu ve sněmovně, podporu veřejnosti, před sebou rok, kdy poprvé za dlouhou dobu nebudou žádné volby. Pokud to dopadne tak, jak se to zatím jeví, a vrcholem koncepčního úsilí Sobotky a Babiše bude zavedení registračních pokladen a povinné maturity z matematiky, bude to méně než málo.

Andreji Babišovi možná není co vyčítat. Chová se, jak slíbil: řídí stát jako firmu. Firma, když se ekonomice daří, expanduje, investuje, nabírá zaměstnance, dává jim benefity, ti jsou jí na oplátku loajální až za hrob. Totéž se nyní děje v měřítku státu. Ten roste, chová se celkově štědře a Babiš plus vláda za to inkasují podporu veřejnosti. Jenže co až se z nějakých důvodů dařit přestane? Firma to má jednoduché - omezí produkci a zaměstnance propustí. Stát to má těžší: občany propustit nelze, závazků se zbavit nemůže. Vláda se přesto chová, jako by občané byli zaměstnanci se smlouvou na dobu určitou, do nejbližší krize. Proč? U Babiše můžeme zformulovat hypotézu, že sám chápe svoje politické angažmá jako krátkodobou investici. Až dojde na účtování, on už tady nebude. Jenže co ČSSD? Ta to má také za pár?

Dobrá vláda stát jako firmu neřídí. Dívá se za bezprostřední zisk, nezajímá se jen o popularitu a volební kapitalizaci naivního optimismu. Vytváří pojistky, rezervy. Říká se tomu nepopulistická politika. S tou by stálo za to umírněný optimismus do nového roku spojit. Zatím ale nepopulistickou politiku, až na výjimky, nevidíme. Zato pasti, které nám strojí naivní optimismus vybuzený Babišem a Sobotkou, spatřujeme na každém kroku.