Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Penzijní výslužka bez šance na změnu

Máme skvěle rozjetou ekonomiku, kterou čeká další růst. Máme ale také jednu z nejrychleji stárnoucích populací v rámci zemí Evropské unie, takže by bylo záhodno pokročit v řešení penzijní problematiky. Letošní zpráva OECD nepřináší naprosté překvapení. V podstatě pro člověka, který sleduje diskusi o tom, jak vyřešit důchody, jež se v Česku vede zhruba už od jeho založení v roce 1993, nepřináší žádná překvapení. Jen zhoršené vyhlídky.

Před stárnutím české populace varovala už studie OECD v roce 2000. Tehdy ovšem vcelku optimisticky (alespoň z dnešního pohledu) tvrdila, že Česko má čas, aby přijalo dostatek opatření, která by mohla zvýšit kvalitu života budoucích důchodců, tedy jejich příjmy. Opatření navíc měla současně snížit nároky veřejných rozpočtů na mandatorní výdaje, což by umožnilo státu, aby byl efektivnější a třeba zaplatil i něco jiného.

Teď, o osmnáct let a jednu zpackanou penzijní reformu později, OECD upozorňuje, že podíl důchodců vůči počtu pracujících stoupne z 28 procent v roce 2016 na 56 procent v roce 2058 a rozpočtové výdaje na jejich zabezpečení − pokud se nic nezmění − stoupnou ze 43 procent na 75 procent všech výdajů státní kasy. Ze zpráv nadnárodní organizace jednoznačně vyplývá, že Česká republika za poslední dvě dekády neudělala téměř nic, aby zabezpečila své seniory.

Jediným průběžně rušeným a opakovaně vraceným opatřením je postupné navyšování věku do důchodu: nejdřív na 65 let věku, v roce 2011 se podle tzv. malé penzijní reformy exministra práce Jaromíra Drábka měl důchodový věk zvyšovat až k 73 letům, aby jej posléze další vláda v roce 2017 opět zastropovala na 65 letech věku s tím, že se bude každých pět let revidovat, jestli je to správně nastavené. Což je v podstatě docela správná úvaha (i tu zahrnovala jak zpráva OECD z roku 2000, tak i ta současná, která doporučila navázat věk pro odchod do důchodu na očekávanou délku života), která se ovšem nedá opakovat donekonečna. Zejména ne proto, že ze zpráv o zdravotním stavu populace také vyplývá, že se sice zvyšuje věk dožití, ale věk strávený ve zdraví (a tedy i věk, kdy lze bez větších obtíží fyzicky i psychicky pracovat) se dlouhodobě nemění a hlavně nezvyšuje.

Česká republika měla několikrát šanci na změnu důchodového systému, který by vedl k lepšímu zabezpečení ve stáří pro všechny a k vyššímu poměru důchodu vůči průměrné mzdě, který se v Česku přes veškeré snahy a reformy pohybuje kolem 40 procent. Namísto toho udržuje rovnostářské důchody, ze kterých je poměrně obtížné vyžít a každá nová nastupující generace zaměstnanců poslouchá plány nové a lepší důchodové reformy. A ti, kteří odcházejí do důchodu, bývají nemile překvapeni, co si vlastně za celý svůj pracovní život „vysloužili“.