Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Pískot na Babiše a Zemanovo ticho. Česko se s minulostí nevyrovnalo

Připomínka 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byla, mírně řečeno, rozporuplná. Prezident neřekl nic, aby nenahněval Rusko a jeho zdejší vlivovou agenturu − české komunisty. Zásadním řečníkem na pietním aktu u Českého rozhlasu tak byl premiér − muž, který náramně prosperoval za režimu, jenž stál na sovětských tancích. Není divu, že se na něj mohutně pískalo. Jakákoli důstojnost vzpomínky na oběti okupace byla pryč. Defekty české společnosti byly naopak předvedeny naplno.

Leckdo může vzít dění kolem 50. výročí invaze jako definitivní důkaz, že jsme se jako společnost s temnou minulostí stále nevyrovnali. Jenže možná bychom si měli spíš položit otázku, jestli je to vůbec možné. Není požadavek vyrovnávání se s minulostí vlastně jen chiméra, nedostižný ideál a vlastně už i trochu klišé, které ukazuje ze všeho nejvíc na zoufalství a bezradnost liberální části společnosti? Při realistickém pohledu je zřejmé, že je to tak. Česká společnost se jako celek s tragickou minulostí vyrovnat nikdy nemůže.

Nemalá část Čechů nepovažuje socialistickou minulost stojící na tancích okupantů za něco vysloveně zlého. Za zlou považují naopak polistopadovou demokracii a západní afinitu země. Autoritářství kryté z Východu − byť v nové formě − by se těmto lidem velmi líbilo. Jde samozřejmě o voliče KSČM, SPD, částečně ANO a o velkou část nevoličů. Zkrátka je to segment společnosti, který se zhruba kryje s elektorátem Miloše Zemana. Tito lidé nepoptávají vyrovnání se s minulostí, ale naopak svým způsobem návrat do ní. Proto mimochodem prezident republiky k okupaci nic neřekl − přece nepůjde proti svým.

Další významná část společnosti odmítá vyrovnávání s minulostí z jiného důvodu: nechce se k minulosti myšlenkově jakkoli vracet. Jde o obrovskou masu lidí, kteří nemohou být na své životy v době normalizace hrdí, ale sami to vidí tak, že se prostě jen snažili žít. Jejich chování bylo většinové, "normální". "Proč bychom se měli vyrovnávat s normálností?" říkají si. Připomenout si výročí, to ano, ale raději se tím do hloubky moc nezabývat. "Co bylo, bylo, pojďme se raději dívat dopředu," je jejich neformální heslo.

Reprezentantem těchto lidí je Andrej Babiš. Na pietním aktu před Českým rozhlasem četl vzpomínkový projev, který mu kdosi napsal se stejným zaujetím, jako se čte návod k automatické pračce. Až když se propracoval uprostřed pískotu k dnešní politice a začal útočit na „elity“, dostal jeho projev šťávu. Andrej Babiš je politikem zapomnění. Zosobňuje to, jak podstatná část společnosti minulost vnímá: jako něco mrtvého, neopotřebeného, vlastně obtěžujícího. O nějakém vyrovnání se nemůže být ani řeč.

Petr Pithart napsal: „Vyrovnávat se s oběma okupacemi i s našimi postoji k okupantům a domácím satrapům budeme až do konců našich životů. Žádné vyrovnání jednou provždy není dosažitelné. Není ani žádoucí. Potřeba je znovu a znovu trápit svědomí. I za hříchy otců, dědů a pradědů.“  Má pravdu. Ale je potřeba si přiznat, že podobně jako on to vidí jen menší část lidí v Česku. Trápit své svědomí chce jen liberální část společnosti. A ta rozhodně netvoří většinu. Kdybychom to dovedli k cynickým důsledkům, je požadavek vyrovnávání se s minulostí vlastně nedemokratický…

Z dění kolem 50. výročí okupace tak vyvstává obraz nemocné společnosti. Jedna její část nevnímá trauma jako trauma, což vede k jedovaté nostalgii. Další část pak trauma aktivně vytěsňuje, což vede k obdobě kolektivní neurózy. Ta se projevuje hysterickou snahou přimykat se k vůdcovským politickým projektům, jež slibují všechno zařídit, zbavit společnost nepříjemných vzpomínek, otázek, nutnosti reflexe. Třetí část pak situaci nahlíží správně, ale je neurotická též: pískot při pietě k výročí okupace neospravedlňuje ani to, že jedním z řečníků je bývalý agent StB, toho času český premiér.

Leckdo může žehrat na to, že připomínka obětí okupace neproběhla důstojně. Leč měli jsme přesně takovou připomínku národní tragédie, jakou si zasloužíme. Vyrovnání se s minulostí je iluze. Neproběhlo, neproběhne. I proto zůstáváme rozhádanou, dezintegrovanou společností, která jen těžko najde vizi do budoucna, na které by se byla schopna shodnout.