Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Politika na padrť

Protikorupční tažení v Česku zatím žádné ovoce nepřineslo

Jediný, kdo je po roce od vypuknutí kauzy Nagyová bezvýhradně spokojen, je Miloš Zeman. Chválí policii a státní zástupce a nesnaží se zakrývat své uspokojení z toho, že tradiční politické strany jsou oslabeny a on má daleko větší možnosti. Z ostatních politiků už nadšení ani nevydolujete. I zástupci stran, které se na Nečasově koalici nepodílely, úpěnlivě vzhlížejí k soudu. Jedině ten může totiž přinést nejen katarzi, ale i ospravedlnění toho, jak byla před rokem shozena vláda.

Jinak řečeno – politici se nemohou zbavit pocitu, že pokud podobný postup policie projde bez nového jasného definování pravidel, je možné touhle metodou shodit každou příští vládu, stačí jen dostatečně dlouho a dostatečně důkladně odposlouchávat.

Policista vychovává obviněné

Od triumfální tiskové konference, kterou si pánové Ištvan a Šlachta náramně užívali, nejsme ani o moc moudřejší, a už vůbec ne přesvědčenější o vině obžalovaných. Za rok se, mimo jiné, ukázalo, že poslance nelze stíhat za vzdání se mandátu, respektive nepřísluší prokurátorovi zkoumat poslancovy pohnutky, ukázalo se, že bombastická vyhlášení z tiskové konference hodně zvětrala a že někteří, kteří se o sobě domnívají, že jsou vtělením starozákonní přísnosti, konkrétně pan Šlachta, vedou soukromou válku proti Petru Nečasovi. Za svévolný sestřih ze zatýkání Jany Nagyové, který pustil ve veřejnoprávní televizi národu, jej vyšetřují kolegové a měl by být potrestán.

Politik se bez jisté dávky ješitnosti neobejde, ale ješitný policajt je nebezpečný. Pokud policisté a státní zástupci sendávají vládu, pak s trochou mediálního nepohodlí musejí počítat, a ne si malicherně vylévat vztek na „prolhaných“ obviněných zveřejňováním (případně únikem) informací, záznamů a odposlechů. To je chyba jak lidská, tak profesionální, a můžeme se jen domýšlet, co všechno policie provádí v kauzách, kdy na ni není tak vidět.

Ani policisté a žalobci nejsou po roce v nijak komfortní situaci: Čím dál většímu množství lidí se zdá, že výsledky neodpovídají očekáváním, která představitelé represivní moci tak bohatýrsky vyvolali. Voliči mají ke spokojenosti daleko. Předně je tu velká část obyvatel, jejíž nejhorší tvář lze spatřit v internetových diskusích, ti budou velmi zklamáni, protože opravdu není moc pravděpodobné, že premiérova nynější manželka „půjde do tepláků“. Rozumná část občanstva též úpěnlivě čeká nejen na rozsudek, ale především na nějaké vyústění.

Na rovinu – co jsme získali kromě zostuzení Petra Nečase, oslabení ODS a rozpadu polistopadové stranické struktury? Bylo nějak narušeno spojení soukromého podnikání napojeného na státní peníze s politikou? Ne, naopak, přes hysterickou protikorupční rétoriku tu rostou strany velkopodnikatelů jako houby po dešti. Co se týče nové vlády, jsme v podobné fázi, v jaké jsme se nacházeli, když Vít Bárta vyhrožoval stavebním firmám. Hezké, ale rozhodnou až výsledky. To, co nám navykládají o Lesích ČR, ŘSD a dalších firmách, je jen politický foklor. Jeden má spíš obavu, aby někteří protikorupční křižáci nezačali kontrolovat na konci školního roku žáky, zda nekorumpují učitele květinami a bombony.

Zavřít všechny, až na Pavla Béma

Zásadní otázka, která byla zásahem na úřadu vlády nastolena, totiž kde je hranice mezi politickou a trestní odpovědností, jsme též za rok moc neprobádali. Někteří se domnívají, že by prokurátoři měli zkoumat všechno, jenže výsledky nejsou jen hubené, ale dokonce kontraproduktivní. Současný a minulý primátor hlavního města jsou vyšetřováni za Opencard, případně tunel Blanka, přitom architekt a orchestrátor tohoto podvodnického eldoráda Pavel Bém se jen chechtá. Že by policie byla vedena myšlenkou „zavři alespoň toho, na koho dosáhneš“?

Budou-li politici na všech úrovních fakticky jednou nohou v kriminále a mohou-li očekávat, že ještě před řádným soudem se v novinách objeví jejich „noční“ telefonáty, pak budeme mít časem velikou nouzi o přiměřeně slušné lidi ochotné vzít na sebe jakoukoliv veřejnou funkci a zodpovědnost.

Když při první příležitosti prvního výročí četní novináři zpovídali žalobce Iva Ištvana, i člověk s nepatrným pozorovacím talentem musel zaregistrovat jistý druh arogance. Pan Ištvan nemusí nic dokazovat, všechny námitky vyvrací s kamennou tváří s tím, že on nedělá chyby, nepochybuje a nic, co by se podobalo debatě nad metodou, prostředky a cíli jeho snažení, nepřipouští. Ve vztahu k panu Ištvanovi se můžeme nechat všichni leda tak zatknout, jinak mu nestojí za odpověď nikdo.

Zatím má celá kauza tendenci skončit jako invaze do Iráku a otázka chemických zbraní. Jedna část populace je vedena přesvědčením, že „oni“ si to zasloužili, druhá se opakovaně ptá, kde je to spiknutí, čí je to zlato? Bez jasného soudního verdiktu se točíme v kruhu čím dál zuřivěji.