Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Pozor! Nastává volební klid

ČSSD potvrdila roli hegemona, lidovci jsou znovu ve hře a kometa ANO zpět na zemi

Druhé kolo letošních senátních voleb jako by signalizovalo návrat někdejších normálních (snad ne normalizovaných) časů. V našem politickém prostoru totiž nebylo normální, když dvoukolový většinový systém produkoval oslnivá vítězství jedné barvy – ať už šlo o legendární Paroubkův zisk třiadvaceti mandátů pro ČSSD v roce 2008, či obdobný Topolánkův zisk osmnácti křesel pro ODS o čtyři roky dříve. V obou případech šlo o projevy ne zcela normální situace. Normální je větší vyrovnanost – někdo o pár mandátů vyhraje, jiný o pár mandátů prohraje, do Senátu se dostane pět, šest uskupení …

Čas návratů

Vlastně jsme o víkendu zažili potvrzení trendů a nálad, které jsme se dozvěděli z komunálních voleb o týden dřív. ČSSD není odepsanou stranou, jak jí mnozí prorokovali či jak by ji rádi viděli, ale na levici se jí daří držet hegemonii; a to dokonce takovou, že mohla poněkolikáté v řadě senátní volby vyhrát. Vítězství to ovšem bylo slabší, odpovídající její podpoře ve společnosti, takže po několika letech přišla o senátní většinu.

Stejně tak vidíme, že KDU- ČSL je v systému zpět – byť ze samotných senátních voleb toho v jejím případě nemůžeme mnoho vyvozovat. Dlouhodobě víme, že tato strana má snad nejdisciplinovanější voličstvo. Pokud se jí podaří dostat řadu svých kandidátů do druhého kola, má velkou naději na úspěch, a to hned ze dvou důvodů. Jednak její voliči přijdou – což u ostatních, jak víme, není vůbec samozřejmé a o víkendu jich téměř 84 procent zůstalo doma. Jednak je stranou středu, jejíž kandidáti jsou za určitých okolností volitelní i voličskými skupinami, pro něž KDU-ČSL není prioritní volbou. Když se navíc spojila se zelenými – programově sice zcela nekompatibilními, ovšem s nimiž se snaží sdílet důraz na zajímavé osobnosti – snadno mohla atakovat první příčku jako v dobách největší slávy čtyřkoalice. Že jde ale o účelové spojenectví, vidíme v Senátu, kde mnozí senátoři podporovaní ve volbách KDU-ČSL stojí zcela mimo její klub.

Zpátky z politického nebe se vrátila kometa ANO. Čtyři senátoři sice mohou být vnímáni jako úspěch; zmlsaní úspěchem v krajských městech před týdnem a vysokými preferencemi v posledních devíti měsících ale její představitelé čekali víc. Leckde navíc nešlo ani tak o úspěch značky ANO, ale silných osobností, což je případ žatecké starostky Zdeňky Hamousové (před týdnem zvítězila v komunálních volbách v Žatci v barvách „své“ Volby pro město), pražské Zuzany Baudyšové a možná i dalších. Tím, jak ANO vyhrotilo svůj boj na všechny strany, nemohlo navíc v dvoukolové volbě příliš výrazně uspět. Možná to i někdo předsedovi Babišovi řekl, což by vysvětlovalo jeho náhlou podporu jednokolového hlasování.

Kdyby někdo v červnu po evropských volbách řekl, že ODS bude ústy svého předsedy na podzim vyhlašovat, že je zpět, že je nejsilnější na pravici, že bude zase vyhrávat volby – a že to nebude úplně k smíchu – málokdo by tomu věřil. Samozřejmě, že nelze její relativní úspěch v senátních volbách přeceňovat, přece jen jsou to pouze dva mandáty. Navíc je tento úspěch postaven na obdobných základech jako u ANO – jde o úspěch místně zakotvených starostů. Nicméně informace o tom, že jim značka ODS neuškodila, není vůbec banální. Někdejší dominantní strana našeho politického systému si přivykla na nuzné časy. Kdyby nebyla v druhém kole vůbec, jako v něm letos po dlouhé době nebyli komunisti, pozdvižení by to už nevyvolalo. Ona v něm ale byla a dokonce uspěla.

Kromě relativních úspěchů a relativních neúspěchů máme ale kromě komunistů jednu stranu, která prohrála absolutně. Je jí TOP 09. Právě podzimní volby v plné nahotě odkryly její strukturální slabost. Strana byla schopna téměř vyhrát červnové provolby – tam ale stačilo postavit osmadvacet kandidátů, někoho přetáhnout, udělat dobrou reklamu a knížecí fajfka slavila podobný úspěch jako někdejší Klausova tenisová raketa. Když ale měla zmobilizovat tisíce svých podporovatelů pro samostatné kroky, ukázalo se, že je prostě nemá. Pak stačilo provést pražskou asistovanou sebevraždu mezi prvním a druhým senátním kolem – a někdejší naděje pravicové politiky musí podle slov svých představitelů provádět sebekritiku a zamýšlet se nad sebou.

Čas politického klidu

Volby do naší nejzbytečnější ústavní instituce skončily. Voliči výsledky těchto voleb moc nepocítí. Anebo možná ano. Máme totiž před sebou velkou příležitost. Celé příští dva roky by nás neměly potkat žádné volby. Politická scéna má příležitost využít tohoto období ke zklidnění společensky napjaté situace, k zastavení permanentní mobilizace, v níž jsme žili posledních několik let, kdy jsme zpolitizovali téměř vše. V takovém prostředí se ale nedá normálně žít – voličům ani politikům. Teď snad bude klidněji: vláda může vládnout, opozice cizelovat plány na své vládnutí. A voliči mohou přemýšlet a za dva roky vystavit nové vysvědčení.