Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Pravice v čekárně

Poslední kongres ODS nebyl akcí, od níž by se očekávaly kdovíjaké zvraty – ani uvnitř partaje, natožpak v české politice. Nedlouho před komunálními a senátními volbami, a navíc v nelehké situaci kdysi dominantní pravicové strany šlo jen o to, na sebe upozornit a sdělit národu zhruba toto: „Stále jsme tady, neutápíme se v ublíženectví a chceme se ucházet o novou důvěryhodnost.“ Jak tato zpráva ovlivní aktuální kondici české pravice?

Její situace dnes rozhodně není záviděníhodná. Staré dobré paradigma – pravice versus levice – z naší politiky prakticky zmizelo. Ústřední politický střet se dokonce neodehrává ani ve sněmovně mezi pozicí a opozicí, ale uvnitř vlády mezi ČSSD a ANO. A pravice tomu jen tiše přihlíží.

I úhlavní soupeř pravičáků je dnes zamlžený. Jsou to ještě vůbec tradičně socialisté? Nebo už spíš ideově nevyhranění populisté, kteří chtějí řídit stát jako firmu? Či snad prezident s autoritářskými sklony? Anebo vyčkávající přátelé starých pořádků? Bitva na mnoha frontách by osten pravice otupila, i kdyby byla v super kondici, což tedy rozhodně není.

Hraje se také na úplně jiném hřišti než před několika lety. Tehdy se zdálo, že se Česko i s poměrným volebním systémem pomalu posouvá směrem k angloamerickému modelu soupeření dvou silných, jasně ideologicky definovaných stran, konzervativců a socialistů. Dnes jsme naopak svědky obrovské dezintegrace či fragmentarizace politické scény, kdy v posledních celostátních – evropských – volbách stačilo hnutí ANO na vítězství pouhých 16 procent hlasů.

Jak si s tímto novým bitevním polem pravice poradí, když má zjevně dost problémů sama se sebou?

Slušňákova sázka na jistotu

Kongres ODS potvrdil všechny její dnešní slabiny. Vedení je nevýrazné a až páteční sněmování dokázalo, že mnozí její funkcionáři skutečně existují. Sbor odborných mluvčích je nevyrovnaný, od suverénního Václava Klause juniora ve školství až po nepřesvědčivou Lenku Kohoutovou v oboru sociálních věcí. Strana zoufale postrádá erudovaného makroekonoma, mladíček Jan Skopeček zatím duely s matadory typu Kalouska či Mládka neustojí. Schopnost ODS vnášet do politické debaty vlastní témata je v tuto chvíli prakticky nulová. A tak dále a tak dále.

Na druhé straně se snad začíná osvědčovat volba slušného konzervativce Petra Fialy do čela strany. Muž bez škraloupů, bez politické minulosti a bez emocí je zatím oříškem pro politické konkurenty a soudě dle jeho sjezdového projevu se snaží pomalu dohánět i základy politického leadershipu. ODS představila nový program, zacílený na střední třídu a živnostníky, což sice může být rezignace na to, být stranou se širokým záběrem, ale na druhé straně je to sázka na jistotu – stát se výrazným mluvčím jedné vlivné společenské vrstvy. A zástupem starostů, kteří jsou ve funkcích i přes dvacet let, modří navíc demonstrovali svůj poslední velký trumf, jímž je tradičně silný komunál a stále slušná, osmnáctitisícová členská základna.

Kromě toho, že ODS hraje o samotnou existenci, svádí paralelně i bitvu o svou pozici uvnitř české pravice. Zleva ji ohrožuje TOP 09 a zprava Machovi Svobodní: skončily časy, kdy se modří ptáci mohli utěšovat tím, že napravo od nich je jenom zeď.

Hledá se pravicový volič

Kalouskova topka už opakovaně prokazuje pevnější voličské jádro i schopnost oslovit širší výseč společnosti pomocí parašutistů typu Pospíšila či Bursíka, i ona má však do pohody daleko. Zvolna se rozkládající systém partnerství s hnutím starostů a pozvolný odchod Karla Schwarzenberga ze scény otevírají vážné otázky týkající se její budoucnosti. A Svobodní sice v provolbách protrhli psychologickou hranici úspěchu, ale zatím mnoho nenasvědčuje tomu, že by se to mělo opakovat i v jiném typu voleb.

Nadějí ODS, které si je politolog Fiala jistě dobře vědom, je, že pravicový volič jen tak nezmizí ze světa. A že tu zatím nevznikla žádná nová konzervativně-liberální strana, která by uměla lépe hájit zájmy dosavadních voličů ODS. A že po každém vybuzení nereálných nadějí v podobě politických spasitelů přichází kocovina.

To jsou politické procesy, jež by teoreticky měly fungovat a které nejde ani přeskočit, ba ani výrazně urychlit. Což ovšem vůbec neznamená, že by ODS a spol. měly na výsledek čekat se svěšenýma rukama.