Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Příliš slabý pískot na Andreje Babiše

Pískot na sokolském sletu by nás neměl mýlit. Projevy nespokojenosti s babišovskou bezhodnotovou politikou jsou spíše marginální. Reálná a důvěryhodná alternativa chybí.

Na všesokolském sletu se pískalo na Andreje Babiše a jeho političtí odpůrci z toho měli druhé Vánoce. "Je suis Sokol, i když jsem Orel," tweetoval Miroslav Kalousek. "Jsem rád, že všechny si za koblihu koupit nejde," psal Marian Jurečka. A další si přisazovali. Jako by se mnozí těšili, že teď už snad konečně Babišova bublina rupne.

Jenže, jak se říká, přání otcem myšlenky. Zaprvé − kde jinde by se měl dočkat pískotu bývalý komunistický nomenklaturní kádr, agent StB, který pouští poprvé od listopadu 1989 k podílu na moci komunisty, když ne na sletu sokolů, kteří mají s bolševismem jen ty nejhorší zkušenosti? Sokolský slet byl pro Babiše z definice (a po zásluze) nepřátelským prostředím, jeho atmosféra ale vůbec neodrážela celkové naladění společnosti. A za druhé − ani na stadionu v pražském Edenu nebyl pískot zdaleka tak silný, jak se z následných reakcí na sociálních sítích zdálo. Našli se i tací, kteří Babišovi ze slušnosti vlažně tleskali.

Je to vlastně přesně naopak, než si někteří Babišovi odpůrci myslí. Na sletu to nebyl začátek konce Andreje Babiše, byl to spíš test, co si může dovolit. A Babiš jím prošel vcelku úspěšně. To, že si vůbec troufl na sokolský slet a stadion při vyslovení jeho jména nespadl v bouři nevole, ukazuje, že zatím opravdu neprohrává.

Test Velehradem

Podobným testem byla i tradiční cyrilometodějská pouť na Velehradě. Andrej Babiš tam, coby prosazovatel zdanění církevních restitucí, tedy fakticky osekání náhrad za majetek ukradený komunisty, poslal zdravici. V ní poměrně drze píše, že si "věřících upřímně váží a v jejich společenství se cítí velmi dobře". A dodává, že věří, že "pokora je cesta ke skutečnému lidství". Od celoživotního byznysově-politického žraloka, jehož neformálním heslem je "kúpiť, lebo zničit", zní něco takového opravdu neuvěřitelně. Reakce? Maximálním projevem nevole, které se Babišovi na Velehradě za pokrytectví kombinované s výsměchem dostalo, bylo tiché postranní brblání.

Na těchto dvou příkladech, kdy se ani od definitivních nepřátel nedostalo Babišovi jednohlasného a patřičně hlasitého odsouzení, je jasně vidět, jak je Babišova pozice silná.

Z čeho ona síla pramení? Především z toho, že zklamání společnosti z politiky posledních dvou desetiletí je zřejmě ještě hlubší, než si mnozí donedávna mysleli. Spodní proud společenského vědomí hučí unisono: „Tak jak to bylo, to už nechceme, dělejme to jinak.“ Je to tak silné, že ani ve skupinách, které mají milion důvodů (věcných, historických, morálních) Babišovi oponovat, se nenachází dost energie na jednoznačný vzdor, zatímco většina společnosti velmi intenzivně mlčí na Babišovu podporu.

Ten, kterému nic neublíží

Ne, neznamená to, že česká společnost chce zrovna Babiše, ale když nikdo jiný na poptávku po odlišné politice nezareagoval, je ochotná mu přitakat. Nebo mu dát alespoň šanci. Tady někde je důvod, proč Babišovi neubližují osobní aféry, jež by kteréhokoli jiného politika stály kariéru. Tady je důvod, proč mu neubližují ani hrátky s ústavními pravidly, ani pohrdavé poznámky o demokratických mechanismech, dokonce ani nominace ministryně spravedlnosti, která opisovala při tvorbě diplomových prací. A konečně je to také důvod, proč si může troufnout bez rizika inzultace i na sokolský slet a vysmát se jakousi karikaturou pastýřského listu křesťanským církvím. Může vlastně cokoli. Až si ve středu půjde s vládou pro důvěru, může si být jistý, že za ním stojí nejen většina sněmovní, ale i většina voličů. I přesto, že existují náznaky, že už zmíněné neformální heslo "kúpiť, lebo zničit" je ochoten aplikovat na celý český demokratický systém.

Roli v tomto rizikovém vývoji hraje samozřejmě i bezradnost a slabost Babišových odpůrců. Ti zatím proti němu nedokázali prosadit nic víc než (oprávněně) morální pohoršení. A to je, jak se ukazuje, hodně málo. A možná je to i kontraproduktivní, protože když se někdo morálně pohoršuje příliš dlouho a příliš nahlas, nemůže se divit, že se mu to vrátí stylem: „A co ty, podívej se na sebe!“ Morálka, etika, sebereflexe jsou jistě základem demokratické politiky. Ale když na onom základu nic kloudného nestojí nebo se nedaří vysvětlit, že stavba je vlastně docela dobrá, stává se v očích mnohých pochybným i základ sám. A pak se řekne: že ten nový podvádí? Lže? Uplácí? No a co, aspoň se o něco pokouší. Vždyť i těm sokolům dal 40 milionů! Mimochodem – kdo ví, jak by sokolové přivítali orla Miroslava Kalouska.

Nabídnout alternativu

Na druhou stranu, pískot na Babiše na sokolském sletu zas tak slabý nebyl. Je možné ho vnímat jako metaforu toho, že lidé by možná docela dobře věděli, na koho pískat, kdyby ovšem měli současně někoho, komu by mohli nadšeně tleskat. A právě v tom je možné spatřovat nejen naději, ale zejména lekci pro demokratickou opozici: neměla by se soustředit pouze na morální pohoršování nad bezskrupulózním premiérem, ale především nabídnout voličům srozumitelnou a věcnou alternativu. Tedy například nabídnout vlastní řešení, jak reagovat na stárnutí populace, jak vymanit Česko z pasti levné montovací ekonomiky, jak vylepšit zastaralou infrastrukturu, jak zlepšit školství tak, aby bylo schopno reagovat na trendy měnícího se světa. To vše pokud možno s novými, důvěryhodnými tvářemi, které budou schopny program náležitě prodat. Beznadějné to v žádném případě není, protože Andrej Babiš se ve svém snění o lepším Česku jaksi zastavil a stále více se soustřeďuje spíš na „nákup“ voličských hlasů skrze populistické rozdávání a na vyvolávání strachu před virtuálními hrozbami – jako je zavalení Česka muslimskými migranty. Prostor pro nebabišovskou alternativu tu nesporně je. Už proto, že na příkladu Prahy se ukázalo, že když hnutí ANO dostane příležitost ukázat, co umí, kdovíjaká hitparáda to není.

Jde zkrátka o to, nabídnout autentickou změnu prostou babišovského bezhodnotového firemního autoritářství; změnu, které by byla schopna zatleskat většina. To, že taková alternativa zatím není, je obrovským dluhem demokratické opozice. A je to dluh především vůči těm, kteří už dnes vědí, proč je dobré na Andreje Babiše pískat.